Noc

NOC

  Opět ze smutku pozoruji Noc. Je zvláštní, jak se pořád mění. A ta Noc pláče, stejně jako já. Ale já mám aspoň polštář, který ochotně vsakuje mé slzy, zatímco ubohá Noc máčí jen střechy, chodníky a okna. Okna, za  kterými teď lidé většinou spí, ale také se milují, hádají, čtou si, nebo pláčou.A ještě v něčem to má Noc horší. Já budu ráno vstávat, ona s ranním úsvitem zemře.

  Noc je však statečná. Nepláče kvůli tomu, že bude muset navěky odejít, ale proto,že navečer musela zabít předchozí den. (Tak jako to dělá každá noc, aby se mohla narodit). A Noci je líto, že se to nestalo v létě, kdy by svou jedinou příležitost proměnila ve hvězdnatou oblohu, vlahý vzduch a nenásilné ticho místy potrhané kvákáním žab nebo zpěvem trampů, kteří ještě nespí. Ano, chtěla být prolnuta kouřem táboráků, něžnými melodiemi a prázdninovými sny….

  Má však smůlu. Narodila se v lednu, kalná, šedočerná, čekající na to, až ji zabije Den. Nebojí se smrti. Ví, že je ošklivá, nikým nemilovaná, shrbená nese svůj osud…ubohá Noc…

  A tak svůj vyměřený čas věnuje tomu, že mi nahlíží do okna. Moc toho nevidí, píšu potmě.. Přesto tuší za sklem stvoření podobné sobě. Uplakané cosi.

  Čas ubíhá, Noci se krátí dech. A je pořád smutná. Tak jí tiše zpívám, zpívám, že z tak veliké lásky většinou nezbyde nic, zpívám, že nebyli jsme nebudem a co budem až nebudem, zpívám té mokré černé víle.

  A náhle se jí rozjasnila tvář, na její obloze nesměle vykoukly první hvězdy.

  Její chvilka štěstí je však krátká. Zezadu se k ní zákeřně přibližuje zabiják Den.

  Začíná svítat.

  Noc umírá pomalu, odevzdaně, se spokojeným úsměvem na rtech. Den chladnokrevně čeká nad svou obětí, až z ní zcela vyprchá život.

Teď.

První sluneční paprsky, ty korunovační klenoty Dne protkaly nebe, Noc vydechla naposledy.

Znovu pláču, je ráno.