NA NEBI PODIVNÉ VÁLKY-8

Slunce pozvolna směřovalo k západnímu obzoru. Stíny se prodlužovaly a podzimní nebe poseté obláčky ozařovaly poslední sluneční paprsky. Vítr, který po celý den vál se utišil a vypadalo to, jakoby se i příroda ukládala ke spánku.
  Seržant Michel Vencl se zadíval na rudě zbarvené červánky. Poté jeho zrak spočinul na stromech u okraje letiště. Jimi se prodíraly sluneční paprsky a vytvářely zvláštní směsici stínů a světla. Chvíli tuhle úchvatnou podvečerní atmosféru vnímal a potom si to namířil ke svému stíhacímu letounu. To už mělo spuštěný motor.
„Přeji vám hezký večer, pane,“ sdělil mu mechanik, který hadříkem otíral přední skla kabiny.
„Děkuji. Večer to je nádhernej. Nemáte pocit, že při takovýmhle večeru je válka strašně vzdálená?“ zeptal se.
„Dá se na ní určitě zapomenout. Třeba ani tam nahoře vám jí nikdo nepřipomene.“
„Třeba se ale někdo najde, kdo mi jí připomene,“ mínil Vencl a vlezl do kabiny letadla.
  O něco později letištní plochou burácel hluk motoru. Curtiss se rozjel po vzletové dráze a za chvíli se kola podvozku odlepila od jejího povrchu. Při stoupání do výše se Vencl zadíval dolů na letištní plochu. Naskytl se mu pohled na spleť stínů, které na ní vrhaly hangáry i ostatní budovy letiště. Svou pozornost však rychle soustředil tím směrem kam letěl. Obloha na východě byla potemnělá. Krajina pod ním se koupala v načervenalých paprscích, ale mnohem dále se pozvolna vkrádala tma. Letecké brýle měl dané na čele a zrakem pozorně zkoumal tmavnoucí oblohu. V blízkosti německo francouzské hranice začal poté hlídkovat.
  Rudé slunce klesalo stále níž a níž k obzoru, přičemž temnota začala vytlačovat světlo. Vencl se zadíval na hodiny na palubní desce a zjistil, že mu do konce hlídky zbývá jen pár minut. Sotva odtrhl zrak od ručiček postřehl po pravé straně ve slábnoucím světlu siluetu letounu. Pohotově změnil směr letu a levou rukou si nasadil letecké brýle na oči. Stále hleděl v ten směr, kde ono letadlo zahlédl. Mohlo to být  německý letoun, ale též francouzský nebo britský. Pocítil, jak se mu rozbušilo srdce. S Curtissem provedl stoupavou zatáčku a opět rozpoznal obrysy letadla na pozadí tmavnoucí oblohy. Neznámý letoun neletěl směrem k hranicím, ale otáčel se jeho směrem. Ve stejný okamžik si uvědomil, že jeho stíhačka je na pozadí stále světlé oblohy, kde zapadalo slunce, velmi jasně vidět.
  Přidal na rychlosti a provedl prudký stoupavý manévr, který zakončil zatáčkou. Přitom na okamžik ztratil onen letoun z očí, ale vzápětí jej uviděl o něco níže. Díky osvětlené obloze rozpoznal siluetu německé stíhačky Me-109. Veškeré pochybnosti šly stranou a nepřátelský stíhač vzápětí zahájil střelbu. Současně postřehl, jak svazek svítících střel letí jeho směrem. Palba německého letounu byla k jeho štěstí nepřesná, načež učinil rychlý úhybný manévr. Pak se dostal do výhodné střelecké pozice a stiskl krátce spoušť svých kulometů. Trasírky střel vylétly z kulometů a mihly se v blízkosti černé siluety Me-109. Její pilot obratně manévroval a žádný zásah Vencl nezpozoroval.
  V pokračujícím manévrovém souboji na stále temnějším nebi se oba stíhači dostávali stále níže k zemi. Venclovi přeběhl mráz po zádech, když náhle Curtiss inkasoval několik zásahů do boku. V následné ostré zatáčce zahlédl poněkud stranou, za sebou siluetu nepřátelské stíhačky, od které opět k němu směřoval svazek svítících střel. Strhl rychle letoun do strany a s hrůzou si uvědomil, že letí nad vrcholky stromů. Opět kolem něho prolétlo několik trasírek střel a on ze zoufalství provedl prudký únik do strany. O chvíli později před sebou uviděl dráty elektrického vedení. S vytřeštěnýma očima posunul páku dopředu. Vzápětí dráty podlétl. Rychle poté stáčel Curtisse do strany, přičemž zahlédl několik sršících záblesků. Než si stačil uvědomit, co vidí, tak  postřehl explozi, která ozářila celé okolí. V tu chvíli mu došlo, že německý stíhač narazil do drátů a zřítil se na zem.
„Zatraceně! Ty jsi měl skopčáku pech a já zase recht.  A tak hezkej večer to byl. Snad ještě takovejhlech večerů pár zažiju,“ pomyslel si, když odlétal v nízkém letu nad krajinou, která se pozvolna nořila do tmy.

                                                                            KONEC OSMÉ ČÁSTI