Kill Bill: Vol 2

Kill Bill Vol.2

Volume 1 a Volume 2 jsou jako dvojčata: to první běhá po domě, smete s sebou co mu přijde do cesty a vy nestíháte napravovat škody, to druhé se v tichosti zašije do svého pokoje a není po něm ani slechu.

Ale zato se pak nestačíte divit.

Dějová linka „druhého dílu“ je nasnadě – na nevěstině seznamu zbývají ještě tři položky, pomsta musí být dokonána. Až potud žádné překvápko.

Ale už úvodní minimalistické titulky ve stylu 60. let naznačují, že skoro všechno ostatní bude jinak.

Tempo druhého pokračování je překvapivě volnější a vláčnější, a jestli se při Vol. 1 divák bál povolit jakýkoliv sval, Vol. 2 si spíš užije a vychutná. Daleko víc se v něm totiž mluví než krvácí, a s trochou nadsázky lze říct, že ho Tarantino celý postavil na dialogu.

Akční scény se vzhledem k menšímu počtu zdají drsnější, a spíše než množstvím krve žahnou detailem – až do teď jste určitě nevěděli, co udělá lidské oko když se na něj šlápne bosým chodidlem, nebo jak to vypadá v rakvi když máte v puse baterku.

I filmařské ňaminky, kterými předchozí část hýřila, si Tarantino odpustil – jen na chvíli jedna bojová scéna lehce přeteče do komiksu, nebo se objeví zajímavě rozdvojený závěr.

Ze všech těchto důvodů stojí Vol. 2 na hereckých výkonech více než předchozí část. Uma Thurman v okapsičkované bundičce v podstatě nesleze z plátna, a ať už propocená tahá vědra s vodou, třeští oči do kapsle se slzným plynem nebo se krtkuje z hrobu (nic pro klaustrofobiky) vypadá a hraje skvěle. Maximálně vydařená je její černobílá stylizace z úvodních a posledních scén, kdy si PROSTĚ JEN TAK JEDE AUTEM.

Z ostatních herců stojí za zmínku Michael Madsen v roli Buddyho, nejkrátkodobějšího milionáře ve filmové historii. Týpek z přívěsu, do kterého byste rozhodně neřekli že je bývalý zabiják, má oči do kterých naopak řeknete úplně cokoliv.

Příznivce tarantinovského humoru potěší hodně temné „gagy“ – třeba ten, kdy nájemná vražedkyně zkoumá přes mušku nabité brokovnice návod na krabičce těhotenského testu.

Grandiózní finále, na kterém se vyřádil Tarantino-scénárista i filmový architekt (odehrává se v luxusním Billově apartmá), tvoří korunu celého filmu: Minimalistická bojová sekvence spojená s lehkou masáží protivníkova srdce. Billův monolog o superhrdinech, který nevěsta poslouchá napumpovaná pravdomluvným sérem a s rozstříleným pomerančem ve výstřihu (skoro by se chtělo říct, že je  v něm skrytý pokus o filozofování na téma lidská identita, jenže – věřte Quentinovi). Rozhovor se čtyřletou dcerkou B.B. (kterou má nevěsta opravdu s Billem) o tom, proč zabila Emilia.

Viděno svrchu je Kill Bill cestou od masakru v čajovně, přes jemnější způsob likvidace nepřátel až k smrtelně vybroušeným dialogům a něžné smrti holou rukou.

O hudbu se stejně jako v předchozí části postaral Tarantinův přítel Robert Rodriguez a RZA, a i když jsem na první poslech nezaregistrovala tolik silných melodií, soundtrack bude minimálně srovnatelný s předchozím.

Opusťme dichotomii lepší než první – horší než první. Kill Bill Vol 2 je prostě jiný, jiný, jiný. Což je vůbec ta nejlepší varianta.

Jo, a mimochodem – Emilio je zlatá rybka.

Zlatá rybka, která nepadla daleko od stromu.