Čas, čas, čas

         Ticho, tma, prázdno. Pouze tohle vidí a cítí má duše, která se vznáší nad mým nehybným tělem. Rozhlíží se a vidí zástup plačících lidí, má chuť zakřičet: ,,Lidé, proč pláčete? Vždyť je mi krásně a svůj život jsem si prožila do poslední chvíle!“ Oni mě však neslyší a já docházím k poznání, že jsem pouhé nic, vzduch, neviditelná hmota, zbyla ze mě jen má duše, mé já, které začíná vzpomínat………

         Včera byl čtvrtek, 15. července 2062 a v televizi byly opět nesmyslné seriály typu Tak jde čas, který běží již od roku 1991, až tam má paměť sahá. Je možné, aby se někdo dokázal dívat 73 let na jeden seriál? I když pro každého je 73 let relativní pojem. Kolik se vlastně během těchto let vystřídalo ročních období, kolik týdnů měl tento dlouhý čas, jsem snad schopna spočítat všechny ty narozeniny, svátky, vánoce a různá výročí? Člověk si řekne:

,,Rok je dlouhá doba, stane se mnoho věcí.“ Co mám teda říkat já? Je mi 80 let, ležím nehybně, ruce složené na hrudi, umělý úsměv na tváři, stříbrné vlasy lemují mou tvář a jediné, co mě v tuto chvíli zajímá, je vzpomenout si na celý svůj dlouhý život, který začal…………

ano, opravdu v minulém století!

          Jak krásný byl čas bezstarostného dětství, kdy mě moje maminka zahrnovala veškerou láskou a já jsem se snažila dělat jí jen samou radost a najednou……… ,,Počkej, živote, zpomal!“ Sotva jsem začala dýchat vzduch dospělých, užila si krásné dospívání, bouřlivý čas mejdanů i prvních lásek, stala jsem se sama maminkou. Pamatuji si na chvíli, kdy jsem oznámila svému muži, který celých 60 let stál věrně po mém boku a nyní už jen pláče nad mou tělesnou schránkou, že budeme rodiči. Byli jsme oba moc netrpěliví. Devět měsíců čekat na to naše krásné stvoření?! Tak dlouhá doba! Ale po druhých devíti měsících jsme se ani nestačili otočit a druhý uzlíček byl na světě. Starosti, radosti, strach – to vše jsem prožívala v jejich dětství, dospívání, dospělosti a i teď, když už vedle nich sedí jejich děti, moji vnukové, nepřestávám mít o ně strach, protože……………….

          Pamatuji si, že se psal rok 2005 a my jsme s mužem začali stavět rodinný dům. Stavba trvala zhruba tři roky, ale těch úrazů, které naše děti utrpěly během stavby a těch hodin strávených v nemocnici s různými zlomeninami a tržnými ranami bylo nesčetně! I teď, když má duše jen bloudí mezi lidmi, které tolik milovala, je šťastná a snad se i usmívá, že vychovala ze svých dětí dobré a čestné bytosti.

          Dostavěli jsme dům, každý rok jezdili na dovolenou, užívali si života, měli radost ze svých dětí a nakonec i z jejich dětí a když nám oběma začal padat sníh na vlasy, nebylo nic krásnějšího, než myšlenka na to, že společně zestárneme.

           Něco mě ale tlačí, postrkuje dopředu, ale já chci ještě vzpomínat a ………. ,, Neboj, živote, já se nebráním, odejdu s tebou, když si mi vyměřil takový čas, ale žádám tě ještě o malou laskavost. ,,Vrať mi každou vteřinu mého života! Slyšíš?!“