VÝLET NA KOLECH-2

Čtveřice cyklistů jela lesní cestou, na niž panoval příjemný chládek.
„Kam se Patriku tak ženeš? Nejsme přeci na závodech,“ ozval se Lukáš, kterého velkou rychlostí Patrik předjel.
„Hlemýždí tempo mi nesedí,“ řekl on.
„Nějaký spurtík bychom si mohli dát, ne,“ozval se Petr.
„A vodměnou vítězi bude co?“ zeptal se Patrik.
„Že za něj budou ostatní platit cokoliv v hospodě,“ řekl Lukáš.
„To beru!“ vyhrkl Petr.
„Hm. To vypadá na vožrání se gratis,“ mínil David.
  Zanedlouho dojeli na rozcestí, u něhož byl o strom opřen ukazatel. Všichni se na něho nedůvěřivě zadívali.
„A kam teď?“ zeptal se Patrik.
„No, máme jen dvě možnosti. Buď vpravo nebo vlevo,“ zkonstatoval Lukáš.
„To by mě zajímalo, kterej pitomec ten ukazatel vyvrátil,“ řekl David.
„Patrika můžeme vyloučit, protože ten tu před námi nejel,“ ozval se s úsměvem Lukáš.
„Co!? Hele, už jsi byl někdy ve tři hodiny a deset minut nakopnutéj?“ vysoukal ze sebe Patrik.
„Tahle stezka má vést podél řeky, tak zkusíme tu cestu, co vede dolu. Někam třeba dojedeme,“ mínil David.
„Fajn. Navrhuji závod s cílem k těm bílým břízám dole,“ řekl Patrik.
„A bude platit to co říkal Lukáš?“ zeptal se Petr.
Ostatní přitakali a za chvíli se postavili vedle sebe. Poté vykřikl Patrik“Gou“ a vzápětí se rychle rozjeli po cestě.
„Nekřižuj mi cestu!“ vyjekl Petr na Patrika.
„Nápodobně!“ vyhrkl na něho Lukáš. Pak to vypadalo, že čtveřice cyklistů se chce vzájemně srazit z kol. Vzápětí nato Patrik narazil do cedule, která oznamovala, že je tady skládka zakázaná. Petr, který jel těsně vedle něho vytřeštil oči, když uviděl před sebou natažený provaz, do něhož přední kolo narazilo a on přelétl přes řídítka přímo do velké hromady odpadků. Vzápětí ho následoval s výkřikem Lukáš, který se rozplácl na staré madraci. David strhl kolo do strany a poté se skutálel i s kolem do řeky.
„To byl blbej nápad jet touhle cestou!“ ozval se naštvaně Patrik, který se držel za nos a vztekle kopal do cedule.
„Kdybychom nezávodili, tak se to nestalo!“ mínil Lukáš.
„Kluci, pomozte mi!“ volal od řeky David, který seděl ve vodě a užasle se díval nato kde sedí. První k němu po stráni sbíhal Petr, ale podjely mu nohy a sjel též do vody.
„Koukám, že jste se rozhodli vykoupat. Jaká je voda?“ zeptal se s úsměvem Patrik.
„Nekecej a pojď nám pomoct vytáhnout to kolo!“ vyhrkl na něho Petr a za okamžik sborově tahali kolo z řeky a straní nahoru. To se jim podařilo, i když přitom ještě stačili všichni čtyři i s kolem spadnout zpět do řeky.
  Bohatší o zážitek pokračovali už tou správnou cestou. Po půl hodině jízdy dojeli k dřevěné lávce, která překlenovala něco jako zátoku řeky.
„Nevypadá moc důvěryhodně, že,“ pronesl Lukáš při pohledu na lávku.
„Dá se to vobejít podél břehu,“ ozval se David.
„Přeci to nebudeme vobcházet. Já to risknu,“ řekl rozhodně Patrik.
„Jo. Kdo se bojí, ať nechodí na lávku. Jdu na ní taky,“ mínil Petr a jako první na ní s kolem najel.
„To jí chcete přejet?“ zeptal se David.
„Máš dobrý postřeh,“ řekl mu Patrik také nasedl na kolo a vjel na lávku. Lukáš a David radši začali kola na lávce vést a přitom hleděli na své dva kamarády. A pojednou se Petr vprostřed lávky na kole zakymácel.
„Co děláš!? Jeď !“ vykřikl na něho Patrik, který však vzápětí do něho ze zadu narazil. Lávka se rozhoupala a oba i s koly spadli do vody. David s Lukášem se rozchechtali, ale poté, co lávka zakřupala, tak se i oni ocitli ve vodě.  Za chvíli byla k vidění čtveřice ráchajících se kluků, přičemž se ozývalo velké množství nadávek. Ty neutichly ani poté, co vytáhli kola na břeh, kde se začali sušit. Ale jen do té chvíle, než zahřmělo a přihnal se prudký déšť.

                                                              KONEC