Přátelská

Brachu, kamaráde, příteli! Zahulákal na mě a plácnul mě do ramene, ke kterému se mi lepila kostkovaná košile. Kolem jezdily tramvaje a mezi ně skákali lidi, rafika na hodinách hlasitě zachrčela a posunula se o jednu šedesátinu jedné dvanáctiny poloviny dne. Támhleta by tě mohla mít ráda, s tou bys dokázal žít, kývnul jsem bradou po kolemplující slečně. To je fakt, řekl. Ale ona si to asi nemyslela, nebo myslela a nedala najevo, což by bylo smutné, kdyby byla jediná na světě. Mhouřil jsem oči a usínal, rafika zas udělala tik, žvýkačka v puse už mi nechutnala, tak jsem ji dvěma prsty vyndal a vyhodil do úzkého koše, prsty pak trochu lepily, on měl v ruce pivo, byl rád, že mě vidí a já byl taky rád, že se vidíme. Nemáš čas co, zeptal se přímo. A co támhleta, odpověděl jsem, ukazuje prstem s mikroskopickou vrstvou žvýkačky na bříšku. Chtěl jsem mu pomoct.

Dal mi loka piva. Neměl bych si hrát na spasitele, řekl jsem si, tak jsme šli městem a podávali si teplého lahváče, lidi lízali své první letošní zmrzliny, já chvílemi usínal za chůze, do našeho hovoru se mi přimotávaly krátké barevné sny a doufal jsem, že on je taky vidí.