Jak jsem se potkala s dospělostí aneb čas bezstarostnosti je asi pryč.

Jak jsem se potkala s dospělostí aneb věk bezstarostnosti je asi pryč

(úvaha)

       ,,Dobrý den, Karin, dovol mi, abych se ti představila. Jmenuji se paní Dospělost a doufám, že mě přijmeš se vším, co ti chci dát i vzít.“ Tak nějak to u mě proběhlo. Paní Dospělost přišla k mým dveřím se sbalenými kufry a dál už se mě nikdo na nic neptal. Chtěla jsem protestovat a říct jí, že u mě  bydlí slečna Dospívání a že se přece nehodí, abych ji bez předešlého upozornění vyhodila jen tak na ulici, ale nechtěla nic slyšet. Sedla si do mého pokoje, vybalila své kufry a chovala se jako doma. Chvílemi jsem měla pocit, že stačí pouze zakřičet: ,,Zlato, jsem doma!“ a ona tady opravdu byla. Dodnes mám před sebou tvář slečny Dospívání, když se se mnou, se slzami v očích a já s podivným pocitem u srdce, loučila. Odešla tiše, bez výčitek, sama…

         Netrvalo moc dlouho a já jsem se se svou novou podnájemnicí smířila, ba dokonce i spřátelila. Co jiného mi taky zbývalo! Do chvíle, než se objevila u mých dveřích, bylo všechno hrozně jednoduché, ale hrozně v pořádku. Jednou ráno jsem se probudila a cítila jsem se tak nějak… zvláštně, jinak. Ale nebyla to změna, která šla vidět na první pohled. To, co se na mě ten den změnilo a navždy mi zůstalo, byly mé oči. Nebojte se, přátelé, paní Dospělost nezpůsobuje oční vady typu šedý zákal, šeroslepost nebo snad slepotu. Tvar, velikost i barvu budete mít stejnou, ale ucítíte ten samý svíravý pocit na hrudi, který jsem pocítila já. Už se na svět nebudete dívat očima dětí, které vidí vše tak vesele, krásně, růžově. Pohled, který budete od té chvíle věnovat svému okolí již po celý život, bude pohled dospělého člověka. Možná se teď sami sebe v duchu ptáte, proč jsem měla až tak svíravý pocit ve svém nitru a proč jsem si připadala jako člověk, který neumí plavat a je vhozen do moře s jedinou radou: ,,Chceš žít, tak plav!“ Přemýšleli jste někdy nad svými pocity při dospívání? Pokud vy ne, tak já ano a velkou radost mi to nepřineslo.

          Vraťte se se mnou o pár let zpátky a snad i vy ucítíte ten bytostný rozdíl a propast, která se tolik prohloubí, když nám zaklepe na dveře paní Dospělost. Bylo mi deset let a mou jedinou starostí bylo stihnout Studio Kamarád, odpoledne pohádku, rychle udělat úkoly, vyběhnout ven a počkat na maminku vracející se z nákupu, zabořit hlavu do nákupní tašky s otázkou, co dobrého mi koupila, poběhat si s kamarády a večer stihnout Magion, samozřejmě při dobré večeři. Krásné starosti, nemyslíte? A teď to zkusím trochu jinak. Je mi dvacet let a mou ,,jedinou“ starostí je zdárně složit maturitu, ve škole se soustředit a pokud možno soustředit se bez taháků, po škole do obchodu něco nakoupit, uklidit byt, uvařit oběd, občas vyprat, vyžehlit, připravit se na další den do školy, shlédnout mimořádné odpolední zpravodajství o válce v Iráku, večer se podívat na další hrůzy v televizních novinách, zhlédnout pár stupidních seriálů a v neděli, kdy má člověk dělat opravdu velké nic, tak se vám při obědě hádají dva představitelé naší vlády a nevím sice jak vy, přátelé, ale při zhlédnutí tohoto nejmenovaného pořadu  Sedm čili sedm dní, mám pocit, že žiji ve zlém snu, který má možná vtipnou, leč hodně špatnou zápletku a s koncem, natož dobrým, v nedohlednu…

          Když jsem teď tak u toho snění a ve světě, ve kterém bohužel musíme žít, řeknu vám jeden ze svých nejčastějších snů. Jsem šéfredaktorka novin a pročítám si články na další den a titulky, které mám v rukách, mě šokují. ,,Probodla svého manžela kuchyňským nožem a odešla k sousedce na kávu“ nebo ,,Drogový dealer  policistům stále uniká“ nebo ,,Udusila nemluvně a hodila ho do popelnice“ nebo ,,Válka v Iráku má na svědomí již statisíce životů“ nebo… V tu chvíli se probouzím zpocená hrůzou a říkám si, že dostat pod ruky ještě jeden článek s tak ,,veselým“ obsahem, tak už v životě nikdy nebudu číst noviny a nechci usnout neboť noční můry tohoto rázu mi opravdu nepřipadají jako běžná součást života. A to je, prosím, svět dospělých.

          Teď si zřejmě myslíte, že většího pesimistu než jsem já, jste už dlouho nepotkali, ale neděste se, přátelé, vždyť já jsem vám ukázala pouze tu stinnou stránku našich životů, které takovým způsobem promarňujeme. Je spousta věcí, pro které stojí za to žít, i když stín těch špatných věcí je natolik velký, že je zahaluje, ale pevně věřím, že jednou vysvitne sluníčko, budou zpívat ptáci a já se budu moci okoupat v potůčku, který nebude jen jedním velkým olejovým pásmem. Ať nám to vyjde, přátelé!

           Dívám se na vás a pokud mě nešálí zrak, tak mám pocit, že jste nějak zbledli. Klid človíčci, kteří teprve na to zaklepání od paní Dospělosti čekáte, nemějte z toho takové obavy. Paní Dospělost není dáma, která nad vámi stojí s rákoskou a za každý chybný krok dostanete přes prsty. Je pouhý ukazatel, který nás chce přivést na správnou cestu a my buď poslechneme, a nebo sejdeme na scestí a musíme dál tápat sami. Nemyslíte si, že je přece jenom lepší nechat se ještě chvíli vést za ručičku, když jsme byli na to doteď zvyklí? Určitě ano a i ten skok do toho moře nebude až takovým skokem do neznáma.

            Nevzpomínám si, jestli jsem vám už představila tetu Zodpovědnost? Tak tohle je pěkně mazaná dáma. Ať uděláte, co uděláte, za všechno si můžete u ní sami. Už tady prostě není někdo, kdo vás v případě špatného rozhodnutí rychle opraví. To ne, tady začíná malý bowlingový turnaj, kde hraje každý sám za sebe, neexistuje týmová práce. Že je to moc kruté? Věřte, že není, to život je krutý, když nám dal klíč ke dveřím od ústavu jménem Svět.

            Občas sedím a přemýšlím s otevřenýma očima nad tím, co by vlastně bylo, kdyby nebylo a co bychom si dali, kdybychom si nedali, ale láska pořád je, ta nikdy nezemře a i přesto, že skončil čas dětských her a radostí, tak pořád je i v tom světě dospělých důvod v něco doufat, v něco věřit. A pokud neprožijete život jen tím, že se budete hnát za svými cíli, řešit své starosti a i v dospělosti najdete v sobě kousek malého dítěte, vyhrajete sami nad sebou. A ještě něco – ta stará dáma, která má vlasy protkané stříbrem, ta, které se říká babička Stáří, ta, která klepe na okno dřevěnou hůlkou, vám nezaklepe na to okno tak brzy, když uvidí ve vašich očích pořád tu stejně krásnou dětskou jiskru…