(Ne)praktický dárek

(Ne)praktický dárek

(povídka

,,No pojď se, Karinko, na něco podívat, to musíš vidět!“ Těmito slovy mě přivítala má babička, které jsem přišla pogratulovat k narozeninám. Věk u žen se samozřejmě neříká a proto ani já neporuším toto pravidlo a neprozradím, že slavila šedesátépáté narozeniny. Ještě než jsem jí stačila pozdravit, nemluvě o gratulaci, stála přede mnou menší krabice, do které jsem musela, s nátlakem babičky, nahlédnout. ,,No, babi, to je úplná nádhera! Takovou porcelánovou mísu s ozdobnými růžemi sis přece tolik přála!“, nešetřila jsem chválou a tiše vzdávala své uznání tomu šťastlivci, který se tohoto kusu zbavil. To jsem však ještě netušila, že v příštích minutách bych se vzdala v jeho prospěch i své babičky, tak moc mě naštval.

,,Tak víš co, abys věděla, jak moc tě mám ráda, daruji ti tu krásnou mísu,“ pronesla vítězoslavně a s hrdostí sobě vlastní mi předala krabici. ,,Jéje, babičko, to je od tebe moc milé, ale… ale na co já ji jen použiju? Nehodila by se ti víc? Třeba si dám do ní budík, aby mi drnčel víc, než obvykle,“ pokusila jsem se zavtipkovat, ale setkala jsem se jen s hlubokým nepochopením. Chtěla jsem jí říct, že na druhou stranu mi nepřipadá úžasná natolik, abych si s ní musela hyzdit svůj byt, ale při pohledu do jejích očí, které byly víc než nekompromisní, jsem spolkla jedovatou poznámku a s nesmírným (skoro až vesmírným) vděkem přijala dar. Když jsem viděla, jakou má radost a jak se nad tím kýčem rozplývá doztracena, neměla jsem už ani chuť, dát jí to mé překvapení. Mohla jsem babičce tisíckrát říkat, jak bude v té nové flanelové noční košili úžasně sexy a že děda to určitě ocení. Na to mi odpověděla, že i kdyby přišla oblečená v neoprenu, tak se jí děda zeptá, jestli nemá náhodou vytrhané obočí. Dál jsem to nezkoušela… Můj dárek se prostě nechytl, tabulku vedla mísa. A následoval další příval slov, které jsem bohužel (nebo spíš bohudík) mimo mě. Prostě jsem vypla a uvažovala nad tím, jak vysvětlím svému příteli další existenci tolik ,,potřebné“ věci v naší domácnosti. Asi po hodině jsem se slušně rozloučila a s výrazem bezmezné vděčnosti kráčela domů. Cestou jsem přemýšlela, že třeba schválně zakopnu, upustím ten vzácný dar a vypadne ze mě takové to typické: ,,Jééé, to jsem fakt nechtěl!“ a bude po problému. Žádné zakopávání se však nekonalo a při vyprávění ,,jak slepý k houslím přišel“ jsme se s přítelem váleli smíchy.

Má to ale šťastný konec. Ta skvělá mísa nepadla za vlast při ,,náhodném“ zakopnutí, ale při malé výměně domácích názorů… Nenechám přece vyšachovat ze hry mou flanelovou košili…