Naděje

Jsou dny, kdy čekám na jednu konkrétní zprávu. Jsou dny, kdy čekám na jakoukoliv zprávu od jednoho konkrétního člověka. Jsou dny, kdy čekám na jakoukoliv zprávu od jakéhokoliv člověka. Není mi ovšem lhostejné, když se jednotlivé zprávy zamění. Stává se to často, protože neumím s láskou přijímat, co mi život dává, a nadutě chci to, co od něj dostat nemůžu.

Je jeden z dnů, kdy si zoufale přeji, aby se na displeji mého mobilního telefonu objevilo označení 999, které signalizuje, že SMS přilétla z internetu. Existuje jen jeden muž, od něhož dostávám takové zprávy. Jsem zoufalá, a možná proto jsem si nastavila ohlášení pošty na docela tiché pípnutí. Chci mít důvod dívat se na telefon kdykoliv kolem něj projdu. Klamu tím sama sebe, protože mé vycvičené ucho by nepřeslechlo nic. Je s podivem, jak často je člověk schopen dělat nesmyslné věci jen proto, aby si alespoň navodil zdánlivý pocit naděje. Můžu na setinu sekundy věřit, že jsem nebyla pozorná. I pro tento minimální čas jsem ochotna ztížit si život. Přesně to odpovídá slovům, která vypouštíme z úst v beznadějné situaci. Že totiž uděláme cokoliv, jen aby se uskutečnilo něco, po čem toužíme. Proč si člověk myslí, že všechno hezké musí být nejdříve vykoupeno utrpením?

Pípnutí. Zelené světélko naděje. Zklamání tak obrovské, že se mi nechce odepisovat. Je mi líto, že se takto chovám. Naštěstí o tom pisatel neví. Co když má radost a chce se o ni podělit? Co když se trápí a já jsem jediná, komu se chce svěřit? Je sám jako já. Je stejně jako já bezradný v tomto světě, který ho zklamal. Mám ho zklamat i já?

Jistý muž kdysi napsal, že člověk v určité situaci nakonec vždy vidí ve všech obličejích jen jednu jedinou tvář: tvář naposled milovanou. Jenže co uvidí ten, kdo nikdy doopravdy nemiloval?