prešla som mestom

barvy můžu * a malíře jakbysmet

vitaj :-)

Áno :-) , súhlasím, máš pravdu. Napísal si to veľmi podrobne, rozanalyzoval si moje vedomé aj nevedomé pocity...a zdôvodnil, napísal si svoje riešenie, ktoré viem prijať aj ja. V´daka.:-) S tým, že váham, nakoľko sa miešať do života, ktorý takýto je. Koľko moci zmeniť ho vlastne mám? Koľko skutočnej sily, schopností? Sú to problémy staré ako ľudstvo, možno kedysi, keď ešte existovala nejaká prvotopospolná spoločnosť, možno sa ľudia delili viac a viac si aj všetci navzájom pomáhali, možno aj to bola vlastnosť toho "raja". Ale ktovie? Inak, tie slová som nepísala s pocitom, že všetko je nanič, prežívam pocit, že VEDĽA trápenia - celkom blízko vedľa neho - JE možné nájsť aj veľa radosti a krásy, dokonca aj trápenie sa môže stať krokom k riešeniu, či k niečomu dobrému. Je mi ľúto, ak báseň na niekoho depresívne zapôsobila...neviem vyjadriť jasne, čo cítim .:-)

Synáček je moudrý kritik a vaše polemiky jsou cennější, než polovina toho, co se dozvím za celý den. Rád si vás čtu. BARBAR

to je hrejivé konštatovanie. Vďaka.

je to veeeeeelmi pekne

Milá moja...buď jsi byla tak velmi unavená...nebo si tak velmi zvědavá...protože takto (až katastrofálně) otevřený konec...bez jakéhokoli (provokujícího) názoru, či otázky pro nás...to jsem u Tebe (snad ještě nikdy) neviděl... Takže já se pokusím tu (hozenou ne...ale) položenou rukavici zvednout... Turisty (fotící se pod sochou) nechám stranou...stejně tak i obrazy přírody... Co zbude? "krása tak odlišných ľudí (každý inak pekný)"...a "žobrák" A já se tedy ptám: Lze toho žebráka zahrnout do konstatování: "každý je jinak pěkný"...nebo je nutné ho vnímat mimo...protože pěkný (v tom pravém slova smyslu) není...? A sám si odpovím: Dle mého soudu ho zahrnout lze, neboť v mém způsobu vidění světa krásný je...! Pohne-li mě někdo k soucitu...potom je (dle mého soudu)… třeba i ve své ošklivosti… krásný...neboť tím obdarovaným jsem vlastně více já nežli on…(a to nemusím být ani Charles Boudelaire...) P.S.: Já vím, že jsi to vyřešila všechno tím: „cítím“… (ale veď ma už nechaj tak…) TIP…a díky! (a omluv, prosím, moje pokusy o "poslovensky"...)

Synáček, vieš, išla som mestom a dostávala som takú "náladičku" z toho, čo vidím: mesto žilo, pozerala som na ľudí a veľmi sa mi všetko páčilo, cítila som radosť. Lenže tesne vedľa toľkej radosti a úsmevného diania som uvidela niečo, čo za okamih dokázalo prevrátiť vo mne radosť na smútok. Uvedomila som si, že toto mesto a tento svet má dve tváre: a tá smutná sa mi práve dostala do zorného uhla. Pretože žobrák to nie je len otrhaný (obťažujúci) človek, ale aj človek, ktorý prežíva svoj vlastný, najpravdepodobnejšie neutešený ktovie akou neistotou a bolesťou naplnený život. Niečo, čoho tu začína byť možno priveľa...Niekto žobre a niekto nežobre, ale stráda rovnako a nevie kam z konopí. Ďakujem všetkým.

zvedavec: Já Ti rozumím...jenže… je toho mnohem, mnohem víc...a ten žebrák, to je jen špička ledovce...Pod hladinou jsou (našim pohledům skryté) děti z dětských domovů...všichni ti, kteří již dnes jsou v mínusu...a zítra, pozítří, ba ani za rok jim už nikdo nedá práci a oni se strachem chodí spát a v hrůze se probouzejí...zatím mají ještě aspoň tu střechu nad hlavou, ale i na tu brzy dojde...všichni "odložení" lidé v domovech důchodců...a mnoho a mnoho dalších a dalších ubožáků...až po vyzáblá těla zesnulých (bezejmenných) bezdomovců v kádích anatomických ústavů...násilím zničená těla maminek, tatínků a dětí, které o život připravili ti, kteří se nedokázali nenapít před usednutím za volant...anebo jeli tak (příliš) rychle, že nemohli zabránit téměř ničemu, natož pak tomu nejhoršímu...těla sebevrahů, kteří nemohli už dál… těla zavražděných pro pár stokorun v hrníčku za oknem, či v obálce pod polštářem... Já…to všechno vím…jenže život jde (přesto) dál...a je nutné hledat v sobě určité "vlastní pohledy" abychom našli vůbec odvahu udělat další krok v tomto slzavém údolí...a dokonce se občas i usmát…a nebo se i radovat, jak je na světě krásně…a přitom… o tomto všem (velmi bolestně) vědět…

:-) .. ten koniec sa mi páči najviac