HLAS

HLAS

Když na jaře cvrlikají ptáčci, tak se nejlépe svačí, pije, dýchá, rozjímá a píše. Je málo jistot, které máme. Jedno rčení říká, že jistá je jen smrt a daně. Přidala bych jistotu duše a hlasu oznamujícího odjezdy a příjezdy vlaků na nádražích. Všimli jste si někdy těchto hlasů?

Jsou další neměnnou jako třeba znělka Večerníčku, jako třeba to, že Češi nosí igelitové tašky a tak. Jsou to hlasy plné historie, pokory, klidu a zvláštního kouzla. Promlouvají k nám stejným způsobem už nejméně století a co člověk umí změnit za století…Co bylo v roce 1900 a co je v roce 2004…Takový skok! Ale to je tomuto hlasu nádraží jedno.

Svolával ke spěchu k odjezdu vlaků stejně po válce jako nyní. Stejně buržoazii v rukavičkách, chudáky, trampy, chataře, komunisty, Židy, válečné oběti i zrůdy. Stejně v krizích jako v míru, ráno i v noci, za veder i vánice.

Téměř by si člověk myslel, že je to jeden hlas, jeden muž. Neživý. Český duch národa co vidí naše prohry i úspěchy, děcka i starce, pána ze zámku i občana Evropské Unie….všechny, všechno, neustále. Nic nekomentuje, klidným stále stejným hlasem se jen století stará o to, aby nám neujel vlak. Možná jen ten železný, možná i jiný…Nám, mně, tobě,…národu, světu.

Je to hlas apolitický, jaksi stranou dění, a proto nás tak uklidňuje. Byly doby, kdy hlásal i jinak než česky. Smutné doby. Takový hlas mrazil. Český nádražní hlas hřeje. Hřeje svou jistotou a moudrostí času.

Tak až pojedete někam vlakem, usmívejte se. Máte možnost zažít jistotu jako již tisíce před a po vás. Se smrtí a daněmi je to podobné, ale ne takto příjemné. Vlastně vůbec.

Vlak. Nádraží. Hlas. Miluji ho.