Dva v poušti

Mimochodem mám v očích písek, pomyslel si první, když přelézal dunu a pocítil uspokojení z objevení fungujícího řádu světa. Je na poušti a tak je jasné, že má v očích písek, bylo by divné kdyby ne. Byl rád, že se může na něco spolehnout a ta radost se mísila s opravdovostí řezavé bolesti v oku, do kterého se zavrtávaly písečná zrníčka. Tak polez, zavolal na něj druhý, který šel o něco vepředu a tak byl vlastně první. Nemůžeme být už daleko, když jsem šli takhle daleko, pomyslel si první a chvíli přemýšlel nad tím, že když jdou z daleka, mají to k cíli blízko, ale zpátky je to zase daleko. Jestli bude nějaké zpátky, pomyslel si a polní lopatkou urazil hlavu písečné zmiji, která tekla kolem něj po duně. Druhý upadl, plácal se v horkém písku, tiše a soustředěně, šetřil totiž síly, neplival, ani nenadával, jak to dělal před tisíci pády, na začátku cesty pouští, zuby měl secvaklé k sobě, dělal v písku skoro tempa, písek byl měkký a nechtěl ho pustit a snášel ho z vrcholku duny a vyvrhnul ho dole prvnímu u nohou. První ho zvedl, druhý zamrkal a na řasách měl zrnka písku. První oprášil druhému písek ze zad, což bylo gesto spíš přátelské, než užitečné, nebylo potřeba nic říkat, jeden pohled a jedno kývnutí hlavy stačilo. Škrábali se na dunu, tentokrát šel vepředu první, druhému se trochu motala hlava a tak šel druhý. První se vydrápal na dunu, rozhlédl se po obzoru, zaclonil si oči, zamhouřil je a pátral a hledal a sondoval a civěl pak zahulákal TÁMHLE! a prstem ukázal druhému, který se právě došplhal za ním siluetu v dálce. TÁMHLE! TÁMHLE! křičel na druhého jako kdyby snad byl druhý hluchý, což nebyl. Oba se smáli, běželi dolů z duny, batohy na zádech jim poskakovaly a přezky cinkali a oni běželi a běželi a doběhli k mohutným obrovským velikánským pyramidám, které byly tři a byly trochu divné, protože stály na špičkách a ne na podstavci a prvního to trochu udivovalo, ale druhý byl naopak nadšený a hned hodili batohy na zem, běhali kolem pyramid a hádali se jestli ty pyramidy někdo obrátil nebo jestli je takhle postavili schválně a přitom hledali vchod a první říkal, že bude dole, ve špičce, protože je to inverzní pyramida a druhý řekl, že inverzní pyramida je blbost, to by musel být celý svět pyramida a někde uprostřed by byla díra ve tvaru pyramidy, to by byla inverzní pyramida a první řekl, že druhý to zamlouvá a že vchod bude ve špici. Ba ne, řekl druhý, vchod bude nahoře v základně, je to normální pyramida, akorát obrácená, ale to se nám hodí, všecky poklady budou teď spadnuté ve špičce, tu by stačilo navrtat a chytat ty miliony, které budou samospádem tryskat z pyramidy. A prvnímu se to líbilo,ale chtěl vědět, proč někdo tu pyramidu obrátil a jestli třeba tohle není ta správná poloha pyramidy a obrácené nejsou všechny ty známé. Tím větší by měla cenu, mínil druhý, musíme ji navrtat hrozně opatrně, aby se nepřeklopila a budem děsně bohatí a slavní. A tak pyramidu navrtali a zlato teklo a mísilo se s pískem, první s druhým pobíhali kolem nabývajícího jezera zlata, smáli se a tancovali a skákali a hulákali, ale opatrně, aby pyramidu nepřevrhli, zlato pořád teklo, poušť byla horká a byla v ní spousta písečných zrníček a první s druhým se předháněli v tom, co si koupí, až se dostanou zpátky.

Jestli bude nějaké zpátky, pomyslela si zmije písečná tekoucí po duně.