Na rozkvetlé louce

      Sedím si tak na louce plné pampelišek a přemýšlím o tom, jak ten čas plyne.

      Když se na ni podíváte zdálky, je na ty kvítky krásný pohled, ale přímo mezi nimi to je ještě hezčí. Nejlepší na tom je, že je hned vedle les, takže v podstatě romantika. No, v podstatě. Ono, podél té louky vedou koleje tramvají a na druhé straně je hospoda, Koliba, a pořád to je ještě součástí města Ostrava.

Ostrava je krásné město, říkejte si, co chcete. Nemáme žádné památky (krom morového sloupu a hornického muzea), ale odkudkoliv když vyjdete (či vyjedete), nebude trvat více než půl hodiny (jak dá MHD) a jste na louce nebo v lese; Ostrava je takový soubor dědinek spojených tramvajemi, autobusy a trolejbusy, to asi aby se jim nestýskalo.

A moje louka, kde sedím, je od našeho domu sotva čtvrt hodinky pomalejší chůze.

O pampeliškách se vždycky říkalo, že to jsou taková malá sluníčka. Co jsem byla hodně malá, vždycky jsem se divila, proč mám od nich tak špinavé ruce, a upotřebovávala jsem je jako nejdostupnější indiánské malování, ale měly nevýhodu, že barvily jenom slabě, tak jsem si raději půjčovala maminčiny rtěnky. Ale ty zas byly jenom takové ty hnědé a světle růžové, takže jsem nikdy nebyla správná indiánka.

Moc jsem chtěla mít krásné dlouhé černé vlasy, ale jsem od přírody taková špinavější blondýnka a kdysi jsem měla vlásky ostříhané na hříbka, jako spousta holek, asi to byla móda, co já vím, takže ani hry na princezny v dlouhých nočních košilích s pejskem nebyly ono.

Z té doby jsem si odnesla umění, které je dáno snad všem holčičkám, plést copánky, přestože tehdy jsem mohla na hlavě vytvořit jen „vodotrysk“. Jo a taky umím plést věnečky, heč, tak si teď zrovna jeden dělám.

Chcete někdo jeden? Na počkání, třeba za úsměv nebo lízátko, udělám.

Pár metrů ode mě, cestičkou podél lesa jde si rodinka na krásnou májovou procházku.

Juknu, kolik je hodin, a zjistím, že ještě nějaký čas mám. (Jsem domluvená na čtyři u čajovny Na větrném kopci, což znamená asi dvacet minut chůze, ale to není důležité.)

Od rodinky se odpojí holčička a běží loukou za mnou.

„Dobrý den,“ řekne mi.

„Ahoj, holčičko, copak bys chtěla?“

„Lucinko! Neotravuj slečnu a pojď za námi!“ volá na holčičku maminka.

Holčička očividně přemýšlí, ale potom se mi podívá na ruce. „Děláte věneček?“

„Chtěla bys ho, Lucinko?“

Dívenka sklopí pohled a začervená se. Potom přikývne.

Připletu tam poslední pampelišku a dám jí ho na hlavu. Má ho trošku velký, padá jí až na uši, ale ona si ho upravuje a zatváří se důležitě jako dáma. „Sluší mi?“ zeptá se.

Doširoka se usměju a opovážím se ji vytahat za ouško (jemně, to víte, je to malá holčička).

Ona se mi ukloní jako princezna a chce odběhnout, ale já ji chytím za ruku. „Počkej ještě chvíli. Můžu se tě na něco zeptat?“ Vrtá mi to hlavou už nějakou dobu, prostě musím. „Nesmí se ještě šlapat na čáru a mít moc velkou mezeru, když jde více dětí za sebou?“

Velmi vážně se na mě zadívá, co že já o tom můžu vědět. „To je jasné, přece ‚když máš mezeru, tak spadneš do téru!‘ “

Já se jí ukloním a ona už konečně odběhne.

Ano, čas plyne, ale plyne jenom pro lidi, věcem a zvykům je to jedno. A třeba, když se budu pořád krčit, aby mi ta postel stále přišla obrovská, a když nebudu šlapat na spáry chodníku, třeba nikdy nevyrostu a nedospěju a zůstanu pořád malou usmrkanou holkou.

Nebylo by to krásné?