Skleněnka

Na sklonku života nacpu svou hlavu do sklenice

…abych si přiblížila životy v obyčejných lidech

abych je zachránila srdcem pro

nevinné chlapce, co zásadně nepijí portské

co mají zahrady knih, celou svou hlavu jejich rovnováhy.

Svou hlavu do sklenice

která prochází jejich pohledem

která proudí malými taškami

mladá děvčata ve skříních

co zmoudří až s obyčejnou slevou

a neprovokují pochybnostmi rutinu

ruce – mají tam nehty v peněženkách

čtou lacinou beletrii nekonečna obyčejných lidí

vypráví o světě, co rozbíjí všechno hezké ze strachu

nevědí o jiném který žije sám pro sebe – to vše o jiném světě

…abych zjistila novou pravdu

Pravdu – z bezelstnosti, v tmavé ulici

a zachráním pro vás ukrytý celý svůj dům

abych věděla jak ženy s bledýma nohama

co nemilují vůni hubených paží

kousek od něj pěstují předsudky

Mohly se mnou nacpat do sklenice

(která neslyší – je světlá a plyne)

náměstí pro další dívky

do sklenice se zlomenými světy v jejich mozcích

co neschraňují v obyčejných lidech hubené paže

s vyčerpanými děvčaty ve skříních

s nestříhanými vlasy a pevnými boky

zachráním pro vás celou svou hlavu,

do sklenice

abych věděla

jak se

cítí

voda.