Na počátku byl příběh II.

Strašný den. Na sedadle ve vlaku si Anna zašpinila nový kabát. Upozornila ji na to paní ve výtahu. Anna nechápe, proč jí kouká na zadek a uvědomuje si, že kdyby jí to ta ženská neřekla, tak by byla daleko šťastnější. Anna vystoupila z výtahu a nemohla najít klíče od bytu. Musela zazvonit. Přišel jí otevřít Pavel. S Pavlem žije osm let, ale už sedm a půl roku ví, že taková konina se jí ještě nepovedla. Pavel je uvaděč v divadle. Uvádí s baterkou lidi, co přijdou pozdě a taky trhá lístky. Možná proto nesnáší, když Anna zapomene klíče a zvoní a on jí musí otevřít. Anna se Pavlovi omlouvá, ale Pavel má dobrý den a říká, že to nic, že on rád. Pavel má zapnutou televizi. Říká, že když musí pořád v práci poslouchat to velký umění, tak si doma rád zapne krabici. Anna nemá ráda, když pije u televize lahváče, tak mu koupila plechovku. Pavel neví, proč mu pořád kupuje o tolik dražší balení, a tak ji pohladí po zadku a řekne, že je na něj moc hodná. Anna taky nemá ráda, když jí sahá na zadek. Vlastně úplně nesnáší všechny tyhle jeho buranský zvyky. Anna si zouvá boty a uvidí se v zrcadle. Zestárla. Včera byla u kadeřnice. Ta ženská ji nemá ráda a Anna nemá ráda, jak stříhá, ale nemá čas, nebo chuť, hledat nějakou jinou. Vyndala pudr a přepudrovala se. Ještě stále to dělá potajmu, protože když byla mladá, tak se nikdy nemusela malovat. Přišla k Pavlovy do obýváku. Měla chuť na sex. Asi si chtěla něco dokázat. Pavel se podíval na její rozzářený obličej a řekl, že je jiná, moc hezká a napil se z plechovky. Pavel byl hodnej. Moc věci nekomplikoval. Anna si mu sedla na klín. Pavel pochopil, že se chce taky dívat a vysvětlil jí pravidla hry. Anna to vzdala. Za půl hodiny Pavel odešel do divadla a Anna šla do sprchy. Když opravovali koupelnu, tak si vyžádala skvělou masážní sprchu. Sprchovala se často. Pavel to nechápal. Po sprše chodila nahá bytem. Připadala si svobodná. Vzala svoje staré papíry a pročítala je. Sentiment. Vzpomínala na léta, kdy svoboda nebyla pouze chůze nahá prázdným bytem. Tenkrát vše co dělali, činilo je svobodnými. Každý další večer byl stvrzenkou svobody. Po krajích papírů byly tužkou poznámky. Ty psala Magdaléna. Magdaléna byla Aninou tuží a Anna Magdaléniným perem. A všechno kolem byl papír k použití. Anna vzpomínala na časy, kdy jim ještě nebylo dvacet a pětadvacet byla stálá hrozba. Čas zahalen cigaretovým a marijánkovým kouřem a večery mimo domov a onou svobodou. Tenkrát bylo jasné, co nechtějí a všechno ostatní mohlo být. Velké ideje. Velké vzpoury. Hlavně velká slova ve velkých diskusích. Nesnášely okázalé kavárny a milovaly podzemní hospody. Žily na litrech kávy a kartonech cigaret přes den a na levným pití v noci. Psaly, fotily černobílé fotky. Chtěly to celé postihnout, prožít. Stýkaly se s hromadou lidí. Ta jména snad ještě znějí v paměti zdí, které toho tolik slyšely. Mohly mezi podobnými zdmi možná žít do nekonečna... Magdaléna se zabila. Tak dlouho koketovaly se životem a obdivovaly smrt, až Máří přestala teorie stačit. Byla to Máří Magdaléna. Chtěla to říct i na jejím pohřbu. Chtěla jim všem naplivat do obličejů. Za jejich život, za Magdalénin život. Ani ji nezpopelnili, jak si přála. Nakonec jim nenaplivala, ani neřekla, že Magdaléna byla její Máří Magdaléna. Nakonec je vždycky všechno jinak.

Zašramotil klíč v zámku. Pavel se vrátil domů. Muselo být k půlnoci. Našel ji nahou v křesle. Přibližoval se, zrychleně dýchal a sundával si svetr a kravatu a chtěl ji líbat. Byl jí odporný, odstrčila ho a šla se obléct. Seděla na záchodové míse s koleny pod bradou a vzlykala. Špehýrka byla otevřená, tak slyšela, co se děje v ostatních bytech. Někde bouchaly dveře, jinde nádobí a hlasy se navzájem přehlušovaly a slévaly v jeden nepolapitelný chorál. Toaleťákem osušila slzy a šla za Pavlem. Už ale spal. Sáhla na balkónovou kliku...