Na počátku byl příběh III.

Petr měl špatný den a celou dobu se těšil na večer. Tyhle večery měl rád. Přišlo k němu hodně nejlepších přátel a každý přinesl něco sebou a všichni přišli, protože tyhle večery měli rádi. Povaloval se už hodnou chvíli ve stejné poloze a jenom nasával to kolem. Začalo mu ale mravenčení v nohou, tak se trochu přesunul. Petr studoval vysokou školu. On s nimi a vládli všemu. Bylo tady mnoho lidí z různých zaměření a spojovalo je vědomí, že na nich záleží a bude záležet. Hudbu ale poslouchali starší. Mohli si vybrat to nejlepší ze všeho. Byli současností, ale mohli těžit z minulého. Mohli užívat všeho. A věřili, že tahle výsada generace, na které to bude stát, je účelná. Že to všechno dělají pro sebe a svůj svět. Každopádně netoužili být zodpovědnými stále, tak stačilo, že jim bylo dobře teď. Petr si nechal dolít a šel vyhodit nějaké lidi z ložnice svého spolubydlícího, který odjel k rodičům a už takhle bude nevrlý z propálené peřiny. Vrátil se k diskusi. Dnes řešili Boha. Jenom poslouchal. Zdálo se mu, že je musí nechat, aby si ke všem těm věcem došli sami. On už v těhle zatáčkách byl dávno. Už všechno tohle dvakrát převrátil a párkrát někde přečetl. Nemyslel si, že má patent na každý problém, ale o Bohu a jeho zamotanosti už něco ví. Oni o tom mluví, ale třeba Martin to určitě nebere jako otázku života a smrti, jemu na tom nic nestojí. Zamotávat se pak do takové diskuse o zamotaném Bohu není moudré. On si už prošel tímhle močálem. Vyšel z něj očištěn od Boha. Utopilo se tam ale i hodně jiných věcí. Bylo otázkou náhody, že v tom močálu nezůstal i on. Ta náhoda byla Eva. Krásná zachránkyně ze stejného ročníku. Během krátké doby ho k sobě připoutala tak, že se nemohl utopit. Nepustila ho. Táhla ho možná tak urputně, že v té rychlosti tam někde Boha zapomněl. Už ale neměl chuť se tam pro něj vracet. A měl Evu. To bylo ještě na gymplu. Závany chutí a vůní života cítili spolu. Byly to první vjemy. Ten pach teprve identifikuješ. Tak trochu milenci, hlavně přátelé. Říkali tomu pracovní láska…

Duch se mu vrátil do místnosti. Ostatně nebyl tak daleko od reality. Nohy na něm měla vyložené ta samá Eva. Debata neoromantických skeptiků se dobrala až do Německa k Velkému Friedrichovi.

Petr se rozesmál a zvolal: ,,Bůh je mrtev, drazí!”

A Eva dálkovým ovladačem přehodila na mrtvého Kurta a společně hulákali, že už Boha objevili a všichni postupně opouštěli diskusní zápal a hulákali s nimi, že jsou vinni za to, co slyšeli…

Petr se cítil v bezpečí. Tohle bylo ono. Tak to mělo být. Seděl a Eva mu masírovala krk. Měl přijít její kluk a už byla netrpělivá. Nesnášel tu její rozechvělou nervozitu, když měl přijít další z těch, co jí nesahali ani po kotníky. Musel se vždycky strašně ovládat, protože jí to nechtěl kazit, ale ona ho stejně znala příliš dobře. Možná by ho chtěla vyslechnout, ale on by byl jenom kritickej a sám před sebou si připadal trapně.

Zatím si k němu přisednul Martin. Martin byl přirozeně dominantní postava. Excentrik se sklony vyjadřovat se ke každému tématu, což měl usnadněno zájmem, který v lidech probouzel a oni ho nechávali mluvit. Byl ale také vzdělaný a většinou měl co říct. Pohledný, mladý, zkrátka další z dětí budoucnosti. Stále kouřil a tiše mluvil. Ptal se Petra, jak se má, co právě dělá. Byl milý. Eva ho neměla moc ráda a její masáž zintenzivněla. Petr s uspokojením pomyslel, že Eva na tom bude podobně jako on skrz její partnery. Eva v tomhle žila. Ona, stejně jako všichni, věděla, že sex je flexibilní prostředek poznání. Tak jako drogy. Mohl s Martinem jít. Asi by mu to nebylo proti mysli. Tak, jako mu nebylo proti mysli ono poznání…

Pohladil Evu za sebou a dál mluvil k Martinovi. A tak do toho přišel Evin Adam. Adam se jmenoval Honza a dělal ještě střední školu. Eva vyskočila a Martin ztichl. Všichni snad Petra chtěli provokovat k nějaké nepředloženosti, aspoň se mu to zdálo. Podal si s Honzou ruce, nalil mu, i když Honza sám nic nepřinesl a prohodili ,,jak-je” věty. Eva byla chytrá holka a Honzu raději odtáhla. Honza vypadal jako ztracené kuře. Rozhlížel se kolem, ale schovaný byl za ztělesněnou suverenitou. Petrovi přišel docela sympatický. Omluvil se Martinovi a roztáhnul závěs na balkónových dveřích…