Špička

Páni, lidi, nesnáším přepravu svojí osoby v městských hromadných prostředcích ve špičce! Svou osobu nejraději přepravuji v prostředcích různých taxislužeb, nebo, nejlépe, v prostředcích přátel. Tedy ve dvoustopých vozidlech. Můžeš být největší přítel, pokud vlastníš pouze horské kolo, tak se mi nezavděčíš. Přepravu městskou hromadnou dopravou nesnáším ze čtyř důvodů:

1.)    frontové bojovnice

2.)    smrad

3.)    chlapi se selektivním zrakem

4.)    nával

Frontová bojovnice je moje matka. Vždycky jsem se za ni styděla. Jak přijel autobus (tramvaj, metro), nasadila bojovný výraz, popadla oštěp, namazala tváře rudou barvou, do vlasů strčila péro, zaječela, aby se nepřítel lekl a vyrazila dopředu jako buldozer. Neomylně, instinktivně našla byť jediné volné sedadlo a to bylo její. Zabodla kopí do každého, kdo by její pozici vítěze ohrožoval. Srážela k zemi ostatní válečnice a hrdě je zašlapala do země. Nakonec s vítězným pokřikem dosedla. Nejsem frontová bojovnice a tak v hromadných prostředcích městské dopravy postávám.

Smrad, který se line autobusem (tramvají, metrem) je také úžasný. Stojíte na plošině, z jedné strany vedle vás visí chlap, který zřejmě strávil noc v bufáči na nádraží Praha – Střed, kde srdnatě popíjel lacinou kořalku a kouřil laciné cigarety. Kumulace těchto dvou pachů je nenapodobitelná. Stojíte vedle něj a odvracíte hlavu na druhou stranu, abyste v brzku nezačala páchnout zvratky, ale to si příliš nepomůžete, protože na druhé straně stojí homeless, který se evidentně několik let nemyl, bundu, kterou má na sobě, našel u popelnic, kam ji někdo vyhodil, protože byla špinavá a nevyplatilo se ji prát a do kalhot v posledních několika letech několikrát bez zábran pustil co se dalo.To už je vám opravdu zatraceně hodně špatně a tak se otočíte úplně a zjistíte, že za vámi stojí a od teď vám dýchá do tváře někdo, kdo má problém s ranním dechem, který se mu ještě nepodařilo vyřešit. Kmín, pane, žvýkejte kmín.

Takže v této chvíli již téměř omdlíváte a rozhlížíte se kolem, jestli by nebyla nějaká nepatrná naděje, že by někdo vystupoval a tudíž by vám uvolnil místo k sezení a zjistíte, že na sedadlech se pohodlně rozvalují muži v průměrném věku dvacet pět let a nad nimi křečovitě plápolají různě staré, různě sešlé a různě nemocné babičky s významnými pohledy, které říkají: „Mladíku, jsem tu, visím nad tebou a mám bércový vřed!“ To, že mají muži selektivní sluch, to již vím dávno, také to, že mají selektivní paměť. Ve špičce, v prostředku městské hromadné dopravy, zjišťuji, že mají i selektivní zrak. Jo, chlapi, ti se mají! Nevidí těhotnou ženu, která se zvedá ze svého sedadla, aby pustila sednout starou paní. Já bych měla špatné svědomí.

A nával. Ježiš, jak já něsnáším nával! Stojíte v prapodivné pozici, horní část trupu musíte umístit do jiného čtverce, než zadek, protože nad vaším zadkem je batoh a na hlavu musíte dávat pozor, protože pět centimetrů nad ní vlají lyže a vázání vás v zatáčkách něžně ťuká do čela. A potom se na vás mačká spousta lidí, kteří páchnou, frontové bojovnice do vás v zastávkách zabodávají kopí, srážejí vás k zemi a přebíhají přes vás.

Mimo špičku ale jezdím v MHD ráda. Třeba dneska. Nastoupila jsem do poloprázdné tramvaje a sedla si strategicky na to jediné sedadlo vepředu, které je obráceno proti všem a rozhlédla jsem se. Proti mně seděla paní neurčitého věku (starší než já byla ale zcela jistě) a četla Blesk. Na druhé straně seděli dva mladí muži, neurčitého věku (mladší než já byli ale zcela jistě) a pokukovali po mně. To bylo v pořádku, samozřejmě. A tak jsem se spokojeně rozhlížela dál. Na další zastávce nastoupily dvě slečny, neurčitého věku (mladší, než ti dva mladí muži byly ale zcela jistě) a pohledy oněch mužů se už od té doby věnovaly výhradně jim, což v pořádku nebylo. Když jsem to zjistila, blesklo mi hlavou: „Trhněte si nohou, chlapi nevděčný!“ a když jsem si tu reakci uvědomila, začala jsem se smát. A smála jsem se nahlas a srdečně. Následně jsem ty pohledy prozkoumala a musela jsem si přiznat, že mně věnovali pozornost pouze proto, že jsem byla jediná žena v celé tramvaji, přiměřeného věku a že pohledy, které nyní upírají na slečny jsou „hladové“ a také jsem musela uznat, že obě slečny byly těch pohledů hodny. Kupodivu mě to nerozlítilo, dál jsem se smála a tak jsem si vysloužila pozornost celého zbytku cestujících a jejich káravé výrazy mě rozesmály ještě mnohem víc. Káravé a udivené. Pak nastoupila další žena, řekla bych „taková vohera“, prostě fakt nic moc. Mladí mužové, nevěrní, samozřejmě hned zabodli pohledy, aby zjistili, zda je konkurence schopná a když ji ohodnotili, zase se vrátili k obdivnému zírání na slečny. Oheru vůbec mužští nezajímali, zřejmě zahlédla zajímavý titulek v Blesku, který četla starší paní a začetla se tak důkladně, že téměř opírala bradu té paní o rameno. I tato scéna mi přišla směšná. Pak jsem ale, bohužel, musela vystoupit. V metru už taková prča nebyla, byl tam příliš velký nával.

Co jsem tím vlastně chtěla říct? Asi jsem k tomu měla nějaký důvod, ale zapomněla jsem ho.