Okna dědečkova bytu

Nápisy a autogramy
na oknech dědečkovi
z dech, tvého bytu otče, obtlučené nocí
a holí, pokálené světlem -
grrr - jejich chování se vtíralo
nice, když planeš pro své šílenství
v dialogu jde také (především usměrňovat)
o trpké taneční sály,
                zatemnělé,
    plynem před válkou.

Mýtné ve tvářích se už dávno nevybíralo,
v motání člověkem, jde hrůza a děs,
když se šine chodbami sklepa - chodbami
je cítit ten vlezlý zápach krys
a jedu na myši, knííík - tady to hučí,
staleté trubky a mříže, za každou z
                        nich je vidět kousek
                                jinačího světa
co se v oknech obrací.

tikot srdce, má milá,
výtah se šine, páter noster
a na jeho dřevěných pažích jsou vidět
křídla prokletých básníků/el. vlaštovek

Dědův byt, barevný jako gáza z podlitin,
s vůní starých knih, které kdekdo
nestačil upálit. Za každými dveřmi je
kousek lidí,
z koupelny se ozývá můj veselý křik
bylo mi pět, šest - hrál jsem si na poušť
(rozuměj ve vodě jak vtipné)
nedokázal jsem odporovat,
ani mě nebolely ruce, od lží
                      topili mě, topili mě
všechny ty přízraky,topilimě.
Za každými dveřmi. Na každé zdi obrazy
rostou z nich dědovi šedivé vlasy, ktere stříhala
matka. Jako poslednímu vězni opuštěných věznic,
jen žlutá hvězda chyběla,
                 když padla do trávy 
                              sladce davidova.
Je zvláštní jak se pomalu v tom bytě usazuje
prach, padá a padá a dokonce se i vyhýbal
urně, kde odpočíval před znovu najitím
prastrýc, jehož pražskými ulicemi, kdy jako
sklář z plic vyfukoval skleněný, žhavý orloj,
se střipky, které řežou metastáze z
těla i z plic i z žaludku i 
                            z ustaraných brýlí vedle na
       nočním stolku kam si pokaždé odložil
obrazně obrazný časopis erotikon

a dojímavé, jak strašně rychle zestárnul
dětský pokoj (naproti visí zrcadlo a paruka vedle
je ještě smutnějším dokladem o bizarnosti opuštění)
někdy se stávalo, že v dědečkově bytě pršelo,
to potom všechny šuplíky dětského pokoje rozpíjely
svá parte, své knihy, své košile, své kalhoty, své
milostné dopisy, své zažloutlé fotografie, své zaschlé hroty
od inkoustových per a
dokonce občas pršelo natolik, že pod okny a pod
radiátory se objevilo baltské moře. V dálce pak byla slyšet
cinkat bójka a u mola křik racků se smíchem opilých
námořníků 
         ("čím víc piju, tím víc jsem střízlivý - uráááá!") s ledovou nohou ve vodě  s písní pyramid na rtech
ne - nikdy si neměla oči, ani když spíš

Nad dědečkovým bytem jsou rozprostřeny (snad krom nebe)
dráty vysokého napětí a je natolik smutné,
že v nich umírají scuckaní a zapletení jižní ptáci,
                               protože jsou dobří
      a pokaždé se vracejí
A pokaždé když se vracím já, tak na mé knihy plné poezie v těch
rozmočených policích usedají bílé vrány a pokládají
zvlášť do každé stránky stébla slámy a jemňounce
kapky krve matky hlupce baümera,
zvedl jsem se 
   rozloučil,
ale nikdo už mě neposlouchal.