Utekli hrobníkovi z lopaty

Stáli jsme na zastávce. Zrovna pršelo. Durch mokré kabáty čvachtaly ve vodě. Nám to však bylo jedno, komu ne, s láhví vodky v ruce. Letní odpoledne se vmžiku proměnilo v studenou
noc. Liják zesílil tak, že jsme se museli (opět) poohlédnout po nějaké hospodě. Jako vždy jsme se rozhodovali podle ceny, což mimochodem (jak se později ukázalo) byla pro naše
poučení štastná náhoda, pro náš spánek však těžká rána.
     V hospůdce byla zima. Dodnes nevím, zda to nebyl jen sen, však najít takovou špelunku ve středu města je téměř nemožné. Dozajista ji už zrušili. Zpod okna zatékalo, my však,
levnou vodkou notně posíleni, sedli jsme si, ani zimy nedbaje, k tomu oknu. Objednali jsme si : To nejlevnější. Když jsme popíjeli už dobré páté šesté, přisedl si jakýsi kolík. Žízen měl
obrovskou, peněz málo, takže mezi námi byla jakási podobnost. Po chvíli nás požádal o cigáro, jež jsme mu zajisté poskytli. My sami jsme diskutovali o nějakých filosofických
nesmyslech, pak také o kvalitě zdejšího piva a podobně. Ani nevím, jakým způsobem jsme se dostali až na spánek. Rozebírali jsme nějaké sny, když tu se náš spolusedící rozpovídal.
A musím vám říci, že nám šel mráz po zádech. Ten člověk se rozkecal jako sekačka na trávu. Dozajista bydlel tehdy sám a neměl si s nikým možnost popovídat, tak jsme to schytali my.
Podnes nevím, zda jsem rád, že jsem ty věci tenkrát slyšel. Rozvykládal se o jedné tehdejší
pražské výstavě. Měla název Praha misteria. A my, poněvadž nám zvědavost nedá spát, jsme samozřejmě měli ten skvělý nápad se na tu výstavu jít podívat. Vlastně nás tam vytáhl
ten člověk. Po půlhodinovém proslovu, jakože i kytky mají duši, jsme vyrazili skrz Prahu směrem k výstavě, jež byla instalována v budově národní knihovny.Nebo podlouhlá rozmluva
o nějaké Blavatské. Fujtajksl. To byly kecy! Ten borec tam dělal, nebo tam měl nějaké
známé. No, každopádně  nás pustili vedlejším vchodem a zdarma. Dostalo se nám takového
výkladu a takové erudice, že vždy, když si na tenhle den vzpomenu, hned si musím dát panáka. Kolem exponátů - panenek politých voskem a podobně - jsme postávali dlouhou dobu. Náš hostitel mluvil a mluvil a my se báli a báli. „ Tak podívejte; s tímhle se dá zabít člověk. Když si večer sednu do kuchyně, s takovou panenkou, stačí udělat šmik. A hotovo. Kdybste mě snad neštvali(rozchehctal se); ne, promintě, to byl jen vtip,“ z takovýchto výhrůžek, myšlených třebas žertem, jsme začali mít pojednou dost; ale řekněte tomuhle doktoru Jackylovi, že vás to nezajímá. (Krematorium nás prostě neláká) Pak nám vykládal hromadu špinavostí ze svého života, jak správným způsobem někoho uhranout, jak létat vzduchem a kdesi cosi. Ani za mák nás to nezaujalo. Opět někdo chce se dělat zajímavým. Když už jsme chtěli rozjet náš příběh o tom, že jezdíme každý týden s výtiskem Claviculy Salamonis na Petrovy kameny vyvolávat, začalo skutečně podivné vyprávění. Ač jsme se těm předchozím kejklům byli schopni smát, při tomhle nám opravdu tuhla krev v žilách. Tenkrát vyprávěl: „Když jsem se učil astrálně cestovat. (To je takové to, že můžete cestovat  po celém vesmíru jen tak.) Abyste to dokázali, musíte cvičit představivost, nebot náš svět je strvořen z představivosti. I člověk může konat zázraky, ale jednině tehdy, když v ně
uvěří. Dám vám příklad: Řeknu si, že skočím z deseti metrů a nic se mi nestane. Pokud si to dokážu tak věrně představit, že to je běžné, pak se mi skutečně nic nestane(snažili jsme se
zadržet smích); jiný příklad zázraku: Cvičil jsem představivost tak, že jsem se díval na černou podlahu v tramvaji a představoval si, že je žlutá a ona nakonec, tady v mé mysli, zežloutla. Jednou si takhle jedu a nějaká stará čůza s hůlkou stojí nademnou a zuřivě ničí
podlahu těžkými nárazy na povrch. Venku prší, je tma a mě bolí nohy. Když však bába místo do podlahy tukne hůlkou do mé nohy, nevydržím. Vstanu. Pustím ji sednout. Stoupnu
si ale nad ní. Představuji si, že jí na hlavě vyrůstá obrovský nádor plný rakovinových buněk. Za tři týdny jsem jel tramvají zas a ona ten nádor na hlavě měla, tentokrát již skutečný.
Dobře jí tak. Půjdeme.“ Nechal se od nás pozvat nejprve na panáka, potom na kávu. A zatímco my jsme mu lichotili, on se popásal na našem strachu, jak byl dotěrný, nelze ani
popsat. V duchu jsme si neustále opakovali, že je to nesmysl. Leč co kdyby to skutečně  fungovalo! Nikdo si není jistý na sto procent. V noci s námi spal v hotelu, jedl naše jídlo, pil naše levné víno(dobře mu tak); nehorázně chrápal.  K ránu jsme mu prohledali tašku.  Nevěřili byste, co v ní bylo. Malá knihovna pofiderní literatury. Ráno jsme celé prokoktali. Náš nový přítel nás doprovázel po Praze. Dostalo se nám erudované přednášky o Meyrinkovi.
O právu útrpném. O mučení. O šikaně, o armádě, o letectví za první republiky. Nuda. Až v hospodě se rozpovídal o kvalitě českého piva, jenže za naše peníze. Z cizího krev neteče, to bývalo naše obvyklé heslo, tenkrát však jsme si říkali: Hlavně at neteče z nás.
Když jsme však šli kolem nádraží, práskli jsme do bot. Naráz jsme začali utíkat, rovnou na vlak. Běželi jsme s takovým děsem v očích, až se lidé otáčeli. Ve vlaku jsme zaplatili přirážku k ceně, nebot jsme si lístek museli koupit až ve vlaku. Tentokrát však k žádné hádce nedošlo. Se štastnými výrazy ve tvářích jsme zaplatili tři sta korun a naše hlasy měly děkovný ton, poněvadž jsme právě utekli hrobníkovi z lopaty.