Maminka

Jednoho dne kuk a byl na světě malý kluk. Rozhlíží se a rozhlíží, ale co říká si, budu řvát. Chci zpátky, nelíbí se mi tu. Ale v tom ho pohladí dvě měkké ruce. Koukne vzhůru a upírají se na něho dvě velké modré oči, na tváři ho lechtá zlaté hedvábí. Přestal plakat, poznal svou první velkou lásku, svojí maminku. Rozhodl se, že ji nikdy neopustí. Uplynuly dny, týdny, měsíce a ba i roky a z malého chlapečka tu byl šestilety kluk. Byl malý, měl modré oči a zlaté vlasy. Šel poprvé před školu. Jak byla obrovská, ale nebál se. Měl u sebe svou lásku, svou maminku. Dal jí pusu a pomalu odešel dovnitř. K prsou si tiskl fotku maminky. Okolo něj běhalo tolik velkých dětí a on cítil úzkost. Konečně došel do třídy. Skončila ta ukrutně dlouhá chodba. Chtěl si sednout do druhé lavice, ale nějaký chlapec ho shodil na zem s ošklivými slovy. Tak si chlapec sedl do první lavice, kde se před ním rýsoval obrovský stůl. Zazvonilo a chlapec stále nepuštěl z ruky fotku maminky, bál se, potřeboval ji a ona tu nebyla. Uviděl paní učitelku a zapomněl na maminku. Fotka klesla kamsi na zem. Měl na maminku zlost, že tam není, ale našel svou další lásku. Byla tam, když ji potřeboval. Byla milá a hodná. O přestávkách sedával sám v lavici, nikdo s ním nemluvil, nikdo nedal znát, že by mu na něm záleželo. Byl smutný. Když byl doma měl rád jen maminku, ale ve škole na ni zapomínal a myslil na tu hodnou paní. Léta plynula a najednou tu byl patnáctiletý chlapec. Na první ani druhou lásku si nevzpomněl. Teď viděl jen a jen dívku, která seděla o dvě lavice před ním. Měla velké modré oči a zlaté vlasy. Měl ji rád, ale bál se. Nikdy jí to neřekl. Maminka se chodívala ptát, jestli není nemocen, ale on nemluvil. Neměl kamarády, neměl lásku. Přišel za ním chlapec a nabídl mu únik. Byl to přášek. Vypadal neškodný, takový malý a bílý...Neznal to, ale věřil. Vzal si. Už nebyl zamlklý, už nebyl smutný, byl zlý. Ale on nechtěl, to ten prášek. Chlapec ožil, byl hrubý na všechny, na maminku, která se ho chodívala ptát, na dívku, kterou miloval. Chvíli měl plno kamarádů, ale zároveň byl opuštěn. Najednou seděl doma a byl zničen. Hlavu měl v klíně maminčině a poslouchal jí. Odvezli ho. Byla to ošklivá budova, celá bílá. Nedržela ho u sebe ani ta hodná milá paní, ani dívka, ale držela ho maminka. Tiskl na prsou opět její fotku, ale přesto se bál. Maminka odešla a on tam zůstal . Cítil se znova, jako malý chlapec, když se narodil. Ale není, bohužel, bylo by všechno jinak. Zacházeli s ním jako se zvířetem a jemu přišlo, jakoby mu opláceli jemu hrubost. Říkali mu, jsi feťák. Nesnášel tu větu. Kdyby byl malý kluk, začal by řvát a všechen smutek by vyřval, ale není , a tak musí trpět. Patří mu to? Asi ano, byl zlý, byl zlý na maminku. A nechodí ho navštěvovat ani hodná paní, ani dívka ze školy, ale jeho maminka. Ta, která nejvíc trpěla stojí při něm. Jsou pryč tři roky a chlapec stojí doma, je mu již osmnáct, je dospělý. Maminka mu přeje. Ale nepřeje mu sama, stojí u něj i jeho žena. Říka mu, nech tu maminku, odstěhujeme se. Miluje ji, a tak jde s ní. Udělal chybu! Jsou spolu dva roky a on se vrací, vrací se k té, kterou dva roky neviděl. Vrací se k mamince. A ona pláče. Je ráda, že vidí svého chlapečka. Ale on se diví, maminka leží. Říká si, ona se uzdraví a ošetřuje ji. Ale ráno maminka nevstává, nesměje se, jen spí. Volal ji, on ji potřebuje a ona je mrtvá. Šel na pohřeb. Maminka je tam, leží, Je tam i milá hodná paní, je tam i dívka, ale on už ví, že maminka je jediná, je to jeho první a jediná láska. Chce ji zpátky. Ví, že kvůli němu trpěla. Ale ona zpátky nemůže. Rozhodl se, že půjde on za ní. Tiskne k hrudi její fotku, pouští plyn a uléhá. Těší se na maminku. Těší se až odejde od hodné milé paní, až odejde od dívky a bude u maminky. Bylo mu dvacet a odešel, neměl sílu ani srdce. Nevěděl, že maminka si přála, aby žil. Aby měl dívku, aby měl děti. Nevěděl a teď jsou spolu. Maminka a chlapec.

---