OPĚT NETYPICKY VE MĚSTĚ

Tak mne jednoho dne napadlo, že bych se mohl projít po městě. Že to nebude příliš pohodová procházka jsem začal tušit záhy. Na semaforu pro chodce stále svítil červený panáček. Nebýt toho, že opodále na svém obvyklém stanovišti v koruně stromu číhal na neposlušné chodce zamaskovaný místní policista pan Houkačka, tak by mě červený panáček nezajímal.
„Tady už asi dneska všechny zelený byly,“ mínil jeden z těch, co také čekal.
„To se tomu zelenému panáčkovi podívám na zoubek,“ řekl jsem rozhodně. Za chvíli se má pozornost obrátila na signalizační skřínku. Pomocí šroubováku, který jsem pro všechny případy nosil při sobě se mi jí podařilo otevřít. Nevím, jak se to mohlo stát, ale po zajiskření se semafory pro chodce rozblikaly. Chvíli střídavě svítil červený nebo zelený panáček. Poté i oba zároveň. Asi jsem ty panáčky naštval, protože mi začaly hrozit. Na křižovatce vznikl náhle zmatek. Chodci kličkovali mezi auty a ti méně šťastnější se ocitli na kapotách aut. Z koruny stromu bylo náhle slyšet dlouhé hvízdání policisty Houkačky, načež se ozvalo rupnutí a on spadl i s větví na zem.
  Raději jsem se vzdálil a došel na autobusovou zastávku. Mou pozornost upoutal vylepený plakát na nakřaplém skle. Byl moc hezký a napadlo mě, že by se pěkně vyjímal u mne v bytě na zdi. Při pokusu jej opatrně strhnout se celá tabulka skla vysypala. To mi došlo až poté, co jsem seděl lehce otřesen na zemi ve spoustě střepů.
„Chuligáne jeden! Dobře ti tak!“ rozkřikl se jakýsi muž.
„A koukej to uklidit!“ vykřikl jiný muž.
 To se mi moc nechtělo a jim se to nelíbilo. Nastala honička. Tu jsem ukončil naskočením do právě přijíždějícího autobusu. Zdálo se, že bude už klid, ale pak se objevil náhle revizor.
„No, lístek nemám,“ řekl jsem mu.
„Jak to?“ zeptal se.
„Mám totiž legitku.“
„Tak mi jí ukažte.“
„Rád bych, ale mám jí doma. Nějak jsem nepředpokládal, že vás tady potkám.“
„Tak to zaplatíte pokutu.“
„A proč? Má ji přeci doma. I když nevím kde, protože jí už nemůžu rok najít.“
„To si děláte ze mne srandu!?“ rozkřikl se revizor.
„Já to myslím vážně. A promiňte už musím vystupovat.“
  V přeplněném autobusu se mi špatně utíkalo. Hodně cestujícím jsem šlápl na nohy a některým i na kuří oka. Přitom autobus zastavil v zastávce a ze dveří i se mnou vypadlo hned několik naštvaných lidí.  
  Náhle mne počalo honit povícero cestujících. Zdařilo se mi však vběhnout do nově otevřeného zrcadlového bludiště. Kolem pokladny jsem proběhl tak rychle, že mi žena v ní sedící nestačila prodat lístek. Zanedlouho byla pokladní překvapena přívalem rozzuřených lidí a opět nestíhala prodávat lístky.
  Mezitím jsem se praštil o několik zrcadel a koukal zblízka na svůj placatý nos. Netrvalo mi to dlouho a došel jsem do místnosti, kde si nikdo nebyl vůbec podobný.
„Je, vy vypadáte jako, když vás přejel parní válec. A vy zase, jak trpaslík, který má žirafí hlavu..,“ začal jsem komentovat odrazy lidí v zrcadlech. Některým se to moc nelíbilo. Poté náhle vběhl do oné místnosti dav lidí v čele s revizorem. Potom všichni začali honit mne, i když to vypadalo, že každý každého. Pak můj náraz hlavou do vypínače způsobil zhasnutí světla. Ve tmě se ozvalo řinčení zrcadel i nadávky. Po nějakém čase jsem vyvrávoral s rámem zrcadla kolem krku před zrcadlové bludiště. Z nitra budovy se ozývaly stále rány a občas někdo vyběhl ven o nějakou tu bouli a modřinu bohatší. Zakrátko se pozornost všech opět soustředila na mne. A poté mi nezbylo nic jiného, než se dát na další rychlý útěk.