Rekonstrukce

SVĚT, SYSTÉM JE TO, CO SI DOVOLÍME MYSLET.
FILMEM REKONSTRUKCE.

Svět, systém je to, co si dovolíme myslet. Já, Jitka Cardová, adeptka filologie, adeptka magie filein logos, malá milenka slov, myslím svět vlastní teorií významu, v níž jednotlivé interpretace svými doteky vytvářejí fluktuace, z nichž povstává systém, každému jinak, neodhadnutelně, neustále z novu. Jazyk je mocný, pokud existuje alespoň jedno vědomí o tom. Nové spoje, interakce interpretací, jedinečnosti syntaxe, nové pohyby po systému světa i jazyka zakládají nové možnosti jej tvořit, protože interpretovat, myslet. Jsou-li přečtené očima čtenáře, posílené ve své existenci tím, že je další vědomí zpozoruje, zanese je v sebe očima, potom tyto nové pohyby mění pravděpodobnosti nového rozumění systému, poskytují nové, nestandardní možnosti, jak jej interpretovat, rekonstruovat, tvořit. Myslet. Žít. Čtenář, bez možnosti je znovu nevědět, nevratně se i jimi chápe příští vlastní podoby světa a s novým vědomím jej novými pohyby po něm nově tvoří i ostatním. S každou další informací, zvědomělým pohybem, s každou reflexí vždy z novu.

Myslím. Že lze i právě takto chápat důvod, proč svůj jedinečný snímek Rekonstrukce vložil do systému Christoffer Boe. Alvin Toffler v předmluvě ke knize Řád z chaosu vyslovuje, že systémy, posunuty "daleko od 'rovnovážného' stavu do oblasti 'silně nerovnovážných' podmínek [...], se zde chovají 'podivně'. Stávají se neobyčejně citlivými k vnějším vlivům. 'Malé' vstupy mají obrovské a zarážející následky. Celý systém se může přetvořit způsoby, které nás uchvacují svou bizarností." [1, poznámkový aparát je na konci textu. Sledujte jej ale raději průběžně.] Jsme součástí systému, který pozorujeme, a není tedy důvod nemyslet možnost, že posunout systém do oblasti, kde se bude chovat zajímavěji, lze právě už pohledem, způsobem myšlení. Svět je to, co si dovolíme myslet. Christoffer Boe vkládá světu film, který myslí, vidí, děje realitu mnohem zajímavěji. Vkládá film nechat jej reagovat, předestřít čtenáři filmu nové možnosti, jak pozorovat svět, osvobozeněji od přitažlivosti konvence, od toho, co se rozumí pravděpodobným. Posilováním neobvyklého, předkládáním nového, lze nechat oči vidět, dít skutečnost původně mnohem méně pravděpodobnou, o to zajímavější. Ven z filmu, z textu tak, vlastní tvorbou vědomě měnit společnost, kterou žijeme. Tak rozumím vkladu filmu Rekonstrukce. To je i důvod, proč vyděluji slova, já, tvořím spoje, vkládám texty, pohyby do systému, pro nové možnosti čtení, myšlení jej. Filmy, knihami, životem, kdekoli lze. Změnit oči lidí, které svou interpretací ukotvují svět, i mně, sunout pravděpodobnost jim možného, rozšiřovat alespoň pole možných gravitací, kolapsů, o nové. Tentokrát vkládám text filmem, který se nadto možná vědomě pokouší o totéž, o postoupit princip sám. Pokládám možnost, jak lze přečíst rekonstruovat Rekonstrukci, očima s vědomím možností kvantové mechaniky, očima pozorovatele, které si jsou vědomy svého práva určovat, co všechno může být skutečností. Film, který vám ukáže, že možné je úplně všechno, pokud si uvědomíte, že to dovedete vidět, vědět, dít. Textem, který to ví, protože pozorovatel to uviděl.


REKONSTRUKCE

Jaké to chcete? Může být, že čtete recenzi. Pozorujete stránku očima a díváte se, jak Film trvá na tom, že... A nebo... a nebo jste nikdy neviděli, jak probíhá Rekonstrukce. Jaké to chcete? Aimée (Aimée znamená láska) se otočí a řekne: Chci všechno. Budiž.


Recenze:
FILM TRVÁ NA TOM, ŽE POZORUJETE.

Reconstruction. Dánsko 2003.
Režie: Christoffer Boe. Scénář: Mogens Rukov, Christoffer Boe. Kamera: Manuel Alberto Carlo. Hrají: Maria Bonnevie (Aimée/Simone), Nikolaj Lie Kaas (Alex), Krister Henriksson (August) a další.


Než vám pustí příběh, řeknou vám, že to udělají, a zadají vám je: postavy, jména, vztahy, prostředí, i čas. Předloží mapu a zaznačí polohu postav před setkáním, co nejpřesněji dovedou (Chvění na mapě je v pořádku, Heisenberg by vám vysvětlil, že nelze určit přesnou polohu a rychlost, tedy pohyb, zároveň. Znají fyzikální teorie.). Řeknou vám, co je důležité a že první setkání, které uvidíte, není začátek. A potom vás nechají, abyste vytvořili děj. Jste důležití, jste tam, abyste se dívali. Určitě buďte paranoidní, jste součástí pokusu. Pozorovatelé v kvantové mechanice. Než to začne, upraví si vaše oči, poskytnou nástroje.

Ukážou vám, že cigareta se může vznášet ve vzduchu. Že možné je úplně všechno, pokud budete schopni, a ochotni, to vidět ? postaví vás daleko od rovnováhy myšlení, tam, kde dochází k jevům mnohem méně pravděpodobným. A pak se už díváte. Vy rozhodujete nad dějem filmu, nad viděným, upravenýma očima, co všechno se tam stane. Ale tvůrci filmu rozhodli, že vy vytvoříte ten film. Natočením, poskytnutou existencí filmu donutí vás jej zpozorovat, aby byl.

Ukážou vám čtyři postavy, pak z nich vyznačí dvě a nechají je reagovat. Během dvaceti čtyř hodin mezi nimi dojde k několika setkáním. Seřadit si je musíte sami, každé může být zároveň první, poslední, i cokoli mezi tím. Možné je všechno, pravděpodobnost je jen vaší schopnosti vidět, vlastní vzdálenosti od rovnováhy myšlení. Nevěřte jim, že jde o lásku. Milostný příběh jako výsledná interpretace je očí rovnováhy, možnost obvyklá, ze všech nejméně zajímavá. Láska je teprve katalyzátor reakce, dává postavám vůli k pohybu, chtít přijít i k jiným možnostem. Uvidíte. Udají vám tedy jejich přibližnou polohu a nechají vás pozorovat, co se bude dít. Dít se bude to, co budete pozorovat. Jste poslední, nezbytnou součástí pokusu. Znáte něco z kvantové mechaniky? Částice existuje v superpozici, ve všech svých možnostech zároveň, dokud ji někdo nezpozoruje, nezměří, dokud jí zpozorováním neurčí jeden jediný vlastní stav, dokud ji do něj nezkolabuje. Dokud to pohledem nerozhodne. Schrödinger říká, že s padesátiprocentní pravděpodobností na životě ohrožená kočka zavřená v neprůhledné krabici je směsí živého a mrtvého stavu. Realita se možná tvoří tím, že se podíváme. A tak je celý film rozmazaný ve všech svých možnostech, a i to jen proto, že se díváme. A tak je celý film rozmazaný ve všech svých možnostech, a i to jen proto, že jej tak vidíte. Film trvá na tom, že jej pozorujete. Na konci zjistíte, že pokud všechno, k čemu nám mysl dovolí přijít, je rekonstrukce, potom zpětně, na počátku, tam, kde jste platili vstupné na příštích devadesát dva minut, vlastně žádný film nebyl. Byly všechny filmy. Tam jste měli nejvíc, ale víte to až potom. Jaký snímek to tedy ocenili za režii na MFF v Cannes, v Chicagu, v San Sebastiánu..? V režii koho byl který z těch všech filmů? Až uvidíte ten svůj a dočtete sem, z novu, už mi nebudete věřit, že je to recenze. Je to rekonstrukce.


Rekonstrukce:
NEVĚŘTE JIM, ŽE JE TO FILM. JE TO REKONSTRUKCE.

Rekonstrukce. Jitka Cardová. ČR 2004.
Hrají: Christoffer Boe (režie). Mogens Rukov a Christoffer Boe (scénář). Manuel Alberto Carlo (kamera). Aimée. Alex. Simone. Heisenberg. Aimée. August. Vy. Já. Oni. Alex. Aimée. Schrödinger. Aimée. ...a další, i méně pravděpodobní.


"Podle této znepokojující a proti intuici jdoucí teorie jsou všechny fyzikální objekty ve své podstatě jakési přízraky. Existují v neurčitém stavu - v 'superpozici' - všech možných poloh a rychlostí. Teprve když je na objektu vykonáno pozorování, získáme skutečnou informaci o specifických hodnotách jeho pozorovatelných vlastností." [2]

"Třeba ano. Třeba ostatní 'trpí' přesně takovými zážitky, jaké máte za sebou vy ...ale jednoduše si je nepamatují. ...jejich mozky, jejich těla ani svět kolem nich neobsahují žádný důkaz, že by se něco z toho stalo. Pro ně se ty události nikdy nestaly realitou; pokaždé, když ji zkolabují, jejich jedinečná minulost obsahuje něco mnohem pravděpodobnějšího." [3]


Z novu. Je to nesložité, řeknou, když pustí film. Máme čtyři postavy. Je August a je Aimée, a jsou manželé, a je Alex a Simone, a ti manželé nejsou. Je úsměv. A je láska. Stačí trochu magie, kouř, něco, co se vznáší... Pak řeknou - to ještě není začátek, začátek přijde až později. Ale ne že byste nemuseli dávat pozor, nedůležité to není.

Z novu. Je August a je Aimée, Alex a Simone... Je úsměv. A je láska. Stačí trochu magie, kouř, něco, co se vznáší... - stačí vůle k pohybu,[4] a přesněji - vědět o ní, že je. Čtenáři (divákovi, čtenáři filmu) lze ji zvědomět hořící cigaretou udržovanou ve vzduchu eskamotérem. Lze nechat čtenáře i zpozorovat [5] oči Aimée, jak se na vznášenou cigaretu udiveně dívají, a nechat jej zpozorovat Alexovy oči, vyfotografující si její dívání. Tím, že to natočím, lze Aimée a Alexe donutit, aby to věděli, protože tak lze donutit čtenáře, aby se na ně díval, jak se dívají, aby se na ně díval, jak to vědí - jak se jim údivem nad vznášenou cigaretou rodí vědění vůle k pohybu, jak se zvědomují k úsměvu vědět, jak se může dít realita. Pozorováním jí, Aimée, vědoucně usmívá se Alex, v jehož očích se takto Aimée stává vědomou o svých možnostech, o vlastní vůli k pohybu. Stvořil si ženu pohledem: Budiž. A nadto - stvořil, zpozoroval si ženu, jak pozorovaná už říká světu svá vlastní 'budiž', jak už možná ví, že ji pozoruje, že ji tvoří. Stvořil ji, jak už se usmívá, jak se koutkem oka podívá, že ji zpozoruje. Možná to ona si jej pohledem stvořila, jak ji tvoří.

Opravdu důležitý je ten vědoucí úsměv. Zvolí si vůli k lásce proto, že chtějí vidět/vědět se hýbat, vyberou si důvod se rozmazat. Tedy podle vás, Auguste, si člověk může lásku zvolit? -A ne snad? Láska může být důvodem k pohnutí. Spíše však, že oni dva si láskou-záminkou volí pohyb. Který znejistí polohu, stav. Rychlost, pak už i myšlenek, která částicím poskytne širší pole možností, v něž je možno je kolabovat. Úsměv je ten moment. V němž se přiznávají k vědomí o tom. Který takto v příběhu mění poměry pravděpodobnosti, toho, co je možné. Pravidla mohou být dána i fyzikálně, vůli k pohybu lze vědět i chemií. Ale v posledku už žádné hranice nejsou, souvislosti si vybíráme sami, kolapsem. Úsměv znamená to vědět.

Vědět i, že vědět je vlastní stav.[6] Každá vzpomínka se dá zabudovat, každá informace s jinou propojit, přesněji - jakmile je máme, nelze je nemít někudy už propojené. Souvislosti si tkáme jedinečně, na jedinečném stavu vlastního vědomí. Vždy lze vytvořit vzpomínku, která potřebné propojí ? nelze-li není, protože děj není nespojitý, protože myslíme jej lineárně (jakkoli by i ne-lineární). V posledku stejně 'víme' příběh, který se ve filmu 'stal', jakkoli všechno dovoluje, aby minulost byla mnohem nepravděpodobnější, a různá. A víme-li, jak se tvoří minulost, lze ji, vzpomínku, tak vetkat i vědomě, hranici staví mysl. Úsměv. Jim stačí to říct a navzájem se tam zpozorovat. -Kdo jsi? -Ty si na mne nepamatuješ? -Ale ano, jistěže ano. Ty jsi... ty jsi... -Takže si mne pamatuješ! Lze i složitěji. -Co bys chtěla radši? Může být, že jsme tu pravidelní hosté... Anebo... -Můžu mít všechno?

Pravidla sama jsou nesložitá: každé setkání těch dvou...

Je to jednodušší, než nám řekli. Máme jen dvě postavy, které tvoří film, Aimée a Alexe, protože jen dvě vědomí o tom, jak se dá dít realita. S Augustem není řeč, vzkazuje Aimée, řeč, nikoli jedna její interpretace, zatímco bez Aimée by nebylo nic, ví August (zatímco takto Aimée je řeč). August je spisovatel, píše knihu, jedinou a jedinečnou variantu textu, kanonizaci, kolaps reality, z níž po večerech pořádá veřejná čtení, posiluje systém. Zatímco Aimée si skicuje, do vzduchu nechává zaznít a vyprchat ta slova, tu řeč. Běž sám, já si raději udělám pár skic. August potom ví, že si nekreslila, když se k ní ráno vrátí. Nenapsaná (neprokazatelná) řeč, neurčitost stavu, pro něj existenci neznamená, jeho vlastní stav mysli nepřipustí Aimée v superpozici, nelze myslet Aimée, která skicuje, zároveň s Aimée, která se v tom pokoji v tu dobu s někým miluje. A narozdíl od rozhozeného prádla její náčrtky nevidí, tedy nejsou. Nevěra je (protože pravděpodobnější). Takto řeč, která není možná s Augustem, je s Alexem možná... s Alexem, zároveň náhodným cizincem v restauraci, kam zároveň denně chodí obědvat, s Alexem, který se do kavárny přijde možná rozloučit se ženou, již možná vidí poprvé v životě, který miluje v okamžiku, kdy se k tomu rozhodne, který fotografuje, aby nikdy neukázal jediný realitu kolabující obrázek. Zatímco spisovatel je August, vznešený odhalovač 'jediné správné' podoby textu, života. Zatímco Simone je spíše čitelnou postavou z Augustovy knihy, než živým, nedovoditelným člověkem. Snadná Simone buď a nebo, osudová Simone logiky vyloučeného třetího a všech ostatních. Kde úsměv Aimée znamená podívej se z novu, možná, že Tě znám, a zároveň si možná na Tebe nepamatuji, a zároveň Tě miluji, a nevyženu Tě, protože jsi mi odněkud povědomý, a možná jsem i ta, která s Tebou poletí večer do Říma, abych se možná už právě teď zároveň nechala navždy opouštět, úsměv Simone je buď k miluji Tě a doufám, že to víš, a nebo k nevím, jak ti slušně říct, že tě opravdu neznám. Takto řeč není možná ani se Simone, čtenářkou reality romantických legend, kterou nenapadne, že legenda není osud, že legenda se možná rodí tehdy, kdy se k ní oba s úsměvem rozhodnou, když realitě dovolí se tudy dít. Simone ani August nejsou řeči, nepřipustí, že důležitý je pouze úsměv, jímž projdu jedno kam, jímž potom už je jedno, zvolím-li do milovat, i do odejít; úsměv, to gesto kolem rtů a očí, od nějž se odvíjí pohyb do možných významů setkávání, do všech z nich. Vědomí řeči. -Co teď uděláme? -Vymysli něco. Úsměv, jímž ... takto, při vědomí, je pak už jedno, kudy konkrétně to bude. Takto je řeč možná právě jen s Aimée...

Tedy pravidla jsou možná nesložitá: ...možná každé setkání těch dvou během dvaceti čtyř hodin je superpozicí všech možných poloh těchto setkání, jimiž se tká děj. Každé je v možnosti toho první, poslední, nebo/zároveň i kterékoli mezi tím, setkání po milovat se i před milovat, i mimo možnost milování, setkání před souhlasem s cestou do Říma, po něm, i mimo něj... Nástroj, který to čtenáři dovolí myslet, je úsměv, hra na kolapsy. -Jaké to chceš? Může být, že jsme tu pravidelní hosté, číšník nám přinese jídlo, které je stejně dobré jako obvykle ... A nebo ...a nebo nemluvíme francouzsky. Číšník nám překládá speciality z jídelního lístku... Jaké to chceš? -Chci všechno. Protože úsměv při každém setkání znamená i, že vědí o nesložitosti pravidel, že každé setkání může být zároveň čímkoli, i hrou na cokoli z toho. Hrou na známost. Potkáte se poprvé a on si ji pamatuje a znovu přišel pozdě a ne, fotky tentokrát nezapomněl, jakkoli pro ten okamžik možná právě vypůjčené z baru (Podívej, to je žena, která má tři volby ? tahle, ukazuje první ze tří stejných pohlednic, znamená zůstat tam, kde je... tahle, ukazuje jí druhou, vidíš, to je pohnout se do budoucna. -A ta třetí možnost? -To ví jen ona sama. Pojedeš se mnou?). Stačí nápad, vůle k úsměvu, vytvářet vlastní možné stavy, skici života už a právě jen tím, že je formuluji. Ději-dím. Skicovat řečí, ne psát knihu. Fotografovat jen do skříňky přístroje, ne z ní. Takto nic není lež, na vše lze přistoupit. Skicovala jsem si. Ty si na mne nepamatuješ? Jistě že ano. Jistě že ne. Pojedeš se mnou? Řekněte jí, že máme rezervaci, ne, řekněte, že mám letenky. Pozná, že nelžu. Opravdu ji miluju. V tom okamžiku se rozloučím. Hra na poprvé. Zeptejte se toho pána u stolku, jestli si mohu přisednout. Hra na zapomenutí. -To není můj přítel, to musí být tvůj přítel. -Já nevím, kdo to je. Hra na vzpomínku na některou z nich. -Jmenuji se Aimée. -Aimée? Jako ona? -Ano. Ty ji znáš? Hra na to, že je to skutečnost. Hra na to, že si jen hrajeme, že je to skutečnost. ... Zmizely mi dveře od bytu. Probíhá tady nějaká přestavba? Rekonstrukce?

A možná je to ještě jednodušší. Stačí i jediné vědomí o tom, jak se děje realita. Možná, že... Co vy víte, kdo koho rekonstruuje.

Z novu. Rekonstrukce je zpozorovat (jako zčervenat). Někdo fotí. Někdo píše knihu. Někdo natáčí film. Někdo si raději udělá pár skic. Někdo se dívá, jak někdo pozoruje, jak někdo dodává nezbytnou trochu kouře, možnost zvědomět vůli k pohybu. Někdo zapomene dveře od bytu. Někdo natočí, jak... A někdo se na to dívá, něco nevidí, něco zpozoruje. Rekonstrukce. Skutečnost film.

Z novu. Možná i, že vlastní stavy se proskakují. Koláže z možností. Daleko od rovnováhy myšlení může být rekonstruována minulost i mnohem méně pravděpodobná. Někdo ví, kde bydlí, a dveře od bytu tam nejsou. Jemu známí jej neznají. Já jsem přece Tvůj syn! Tobě přeskočilo. Jsi moje přítelkyně, máš dva bratry... Jak to víš? Řeklas mi to. Co chceš? Chci se rozloučit. Teď? Nejdřív musím přijít. Jako by se znali, jsou si povědomí, takže ho nevyžene. Co bys byla radši? Chci to všechno. Už vím, jak se ti dva setkají. Já jsem Alex. Jmenuji se Aimée. Jako ona? Ty ji znáš? Jistěže si tě pamatuji.

Někdo tedy rekonstruuje děj, kterým se říká, že děj je rekonstrukce.

Z novu. Máme čtyři postavy a začátek přijde až později. Ale kolikrát? Při prvním setkání řekne chci se rozloučit. Jen, že možná je to už konec. Některý z nich. Kolik je postav? Kolik Aimée? Aimée kolikrát? Pozná, že nelžu. Opravdu ji miluju. Který z nich? V tom okamžiku se rozloučím. Ale který? Se kterou z nich? Ona je poslední. Jinou už nemá. Jestli se otočí, jestli zapochybuje, ona zmizí. Legenda? Orfeus vyvádějící Euridiké ze zásvětí principu neurčitosti? A možná je to jinak. Dokud se neotočí, dokud jí neurčí jednu možnost pohledem, ona tam bude, ona tam i bude. Schrödingerova Euridiké za mými zády. Dokud se neotočíš... Ale vím, dokud žiji, jsem skutečností, člověk jsem kolapsů, vědomí, dokud žiji, nelze se neotočit, nepodívat se skutečnost není, nejsem není, nepodívaný já. Legendu si lze jedině vybrat, aby byla, bych byl. Schrödingerovu Euridiké nemohu zmilovat (jako zpozorovat), ani ztratit, dokud ji nezpozoruji (jako nezčervenám). Dokud se neotočím, nemohu pozorovat, že ona si mne dívá, nevím, že mne ví, jak ji vidím. Nejsem není. Nejsem s ní. Milovat se s někým je vidět jej, jak se dívá, jak se dívám, je navzájem se spozorovat ... zpozorovat se být s, a zpozorovat, že se pozorujete, jak jste spolu, jak... fraktály v sobě pohledů. Aimée se miluje s Alexem, proto, že úsměv. Proto, že věděním/viděním se navzájem tvoří být spolu, jeden druhým se, jak. Být s někým znamená, že on ví, že se díváte, jinak jste sami u někoho, pozorujete, jak on je s někým, koho neznáte, kdo tam s ním není. O vás on neví. Aimée se miluje s Alexem, ale ne s Augustem. Možná, že někdy se miluje o Augusta. Milujete se o někoho, kdo se miluje s někým, koho neznáte, kdo tam s ním není, a o vás on neví. Ale o Schrödingerovu Euridiké se nelze ani tak. Musíte se otočit, i když možná kolikrát, abyste se mohli milovat. ... Při každém setkání se otočí. Podívat se. On. Ona. Alex. Aimée. Se otočí na barové židličce. Ona. On. Ne jeden z nich, ale všichni, každý ve svém. S úsměvem. Se otočí podívat se. Pokaždé. A pokaždé, když se otočí, nakonec tam je. Někdo ji vyfotografuje. Někoho skicuje. Někdo se o ně píše. Někdo je natáčí. Někdo se na to dívá, všechny je pozoruje. Se otočí. Jen, že některá jej nepozná. Některá poslední.

Z novu. Dveřmi se vstoupí, vystoupí, a dveře zmizí, a tedy zároveň i nikdy nebyly.

Z novu. Lze i tak, že Aimée z kavárny odešla na jednu stranu, Alex na druhou - jednu z nich, z nich všech, ale nemohl nepotkat. Lze i tak, že Aimée z kavárny vyšla na obě strany, jakkoli divák zpozoroval jen jednu. Který divák? Snad někteří jiní v hledišti zpozorovali spíše tu, která šla vpravo. Tu poslední. Některou z nich, z těch posledních, které vyšly doprava. ...spíše některého Alexe ...spíše některého diváka. Lze i méně pravděpodobné.

Z novu. Rekonstrukce je zpozorovat film. Kdo to zčervenal? Rekonstrukce je. Film, který pokládá začátek příběhu jen proto, aby mohl nějak představit postavy. Říká, že to není začátek. Říká, že je to možná konec. Není to ani jedno, je to všechno, je jedno, co to je. První setkání postav filmem o sobě říká, že není začátek, což může a nemusí neznamenat, že není prvním setkáním jich dvou. Možná ale není. Možná je, ačkoli zároveň se loučí. Ani rozloučení není první ani poslední možné.

Z novu. Film trvá na tom, trvá tím, že pozorujete. Díváte se, jinudy než očima to k vám nevejde. I rozmazat do možností se musíte lineárně.

Z novu. Někdo rekonstruuje, jak se děje ukazování, že děj je rekonstrukce. Je to nesložité. Rekonstruujte nikoli děj, ale film. Nevěřte jim, když říkají, že začátek přijde až později. Začátek příběhu není, je všude, neustále, každé z těch setkání je v možnosti toho zároveň i první. Jediný začátek, který opravdu je, je tam, začátek vyprávění o tom, začátek filmu, protože vyprávět rozmazat nás mohou jen lineárně. Až na konci filmu víme, že není konec příběhu, že není konec filmu, že není žádný film. Až potom už i zpětně víte, že film je rekonstrukce, že není nic, co byste tam už neměli, že nejvíc jste věděli předtím, všechny možnosti. Všechny skici. Úsměv. Film je budiž, už tím, že víme se díváme, že jsme se budeme dívat. Jakkoli víme, že i vědět rozmazanost je vlastní stav.

A možná je to ještě mnohem jednodušší. Hranici staví mysl. Stačí jediné vědomí o tom, jak se děje realita, kdo ji tká. Možná, že je jediná postava, která tvoří film, jeho diváky, možná i diváky textu, čtenáře mne, čtenáře, mne. Je Aimée. Aimée, která si skicuje.

možná ji tká cardová


***
[1] Toffler, A.: Věda a změna. In: Prigogine, I., Stangersová, I.: Řád z chaosu. Praha 2001, s. 11.
[2] Coveney, P., Highfield, R.: Mezi chaosem a řádem. Hranice komplexity: hledání řádu v chaotickém světě. Praha 2003, s. 97.
[3] Egan, G.: Karanténa. Brno 2002, s. 171.
[4] Pohyb je to, co činí vlastní stav neurčitým.
[5] Význam slov děje se tedy: Cokoli vidím, vdívám to vědět takto se dít. Zpozorovat jako zkolabovat ? zčervenal jsem to.
Oči tvoří realitu, jedinečnou realitu mne, můj film, můj svět. Jazyk to ví: Vidím-viděním-děním dívám-vdíváním vím..vím sebe dívat vím sebe vdívávat vím sebe se dít. Divit se lze přidat, jako emergenci, a možná jako příčinu, takového procesu.
[6] "¨'Vlastní stavy' To je něco z kvantové mechaniky, ne?" Egan, G.: Karanténa. Brno 2002, s. 127.