Katarze

    Právě jsem se horko těžko zvedala od záchodové mísy, když mě někdo pohladil po zádech. I přes přemáhání, které k tomu bylo zapotřebí, jsem se otočila. Byl to Martin. Žuchla jsem sebou do sedu vedle záchodu a on se posadil vedle mě. Díval se na mě se soucitným a chápajícím úsměvem.

„Kočko, ty jsi úplně na šrot,“ řekl jemně.

Přiznávám, možná to nebyl soucit a porozumění, možná se mi prostě jen smál. Po všem, co jsem ten večer vypila a co jsem pak předvedla, by se nebylo čemu divit.

„Jo, to teda jsem,“ odpověděla jsem tak jasně, jak jen to bylo možné.

Usmíval se na mě a hladil mě po vlasech. V tu chvíli se zdálo, že přestože viděl, co jsem před čtvrt hodinou provedla o dvě místnosti dál, rozumí mi. A třeba se mi to opravdu jen zdálo.

„Martínku, broučku, teď se tě na něco zeptám a chci, abys mi odpověděl pravdivě, upřímně a tak, jo?“

„Jasně. Tak povídej.“

„Jsem magor...“

„Jistěže nejsi!“

„Nech mě domluvit,“ okřikla jsem ho a opřela si unavenou hlavu o záchodové prkýnko, „jsem magor, když si myslím, že kamarád je ten, kterej ti pomůže, když je ti zle? Nebo že se o to aspoň pokusí? To toho chci po lidech vážně tak moc?!“

„To víš že ne. Jen některý lidi mají holt představy trochu jiný.“

„Všichni jsme egoisti, já vim. A v dnešní době...“

„Hele, hlavně mi tu teď nezačni filosofovat. Na to mám tak náladu. Pojď ke mně.“ řekl s úsměvem a přesunul mou hlavu ze záchodového prkénka na své rameno. Měl pravdu, na filosofické úvahy opravdu nebyl ten pravý čas, můj žaludek se začal znovu varovně nadouvat. Tak jsem smířeně strčila hlavu do mísy a úvahy o tom, jak a proč jsem se u ní ocitla, jsem odložila na později.

     Začalo to asi před měsícem. Vyrazila jsem na obchůzku po pražských hospůdkách s Lukášem a Dášou. Lukáš a Dáša se nijak dobře neznali. Vlastně ano. Asi se znali velmi dobře z mého vyprávění. Chodili jsme po barech okolo Národní třídy, popíjeli a popíjeli. Najednou jsem si všimla, že se nudím. To se občas stane každému. Moji kamarádi se spolu cítili zjevně moc dobře a začínali být opilí. Na mě alkohol působil až opovážlivě pomalu. Upřímně řečeno, nepůsobil téměř vůbec. To se taky občas stává, někdy jednoduše platíte a nic nedostáváte. Sice jsem všechny podezřele nejisté pocity zaháněla větičkou ,To se stává...´, ale nad ránem při loučení u tramvaje jsem si uvědomila, o co tu jde. Když jsem chtěla obejmout Lukáše na rozloučenou, rychle mě poplácal po rameni a pospíchal velmi přátelsky tisknout a líbat Dášu. Celou cestu domů se mi před opilými a unavenými pasažéry noční tramvaje docela úspěšně dařilo zadržovat slzy. Rozbrečela jsem se až v posteli. Teď narovinu; Lukáš je moje první láska. Nešťastná, neopětovaná láska. Co mě toho večera dohnalo k pláči? Téměř dva roky jsem se na něj bez úspěchu snažila všemožně zapůsobit. Mojí kamarádce Dáše se to povedlo za jeden večer! Ponížená a uražená... asi dvacet čtyři hodin. Ačkoli jsem svoje pocity považovala za naprosto přirozené, řekla jsem si, že se budu chovat „dospěle“. Obdivuhodně rychle jsem si všechno srovnala v hlavě. Byla jsem klidná a vyrovnaná, až do našeho dalšího společného večera, kdy jsem pochopila, že jádro pudla je v něčem maličko jiném...

„Tak jsem se prostě rozhod, že si koupím novej telefon. Hned jak jsem vylez z krámu, volal jsem Honzovi, Janě…“

To byl Lukáš. Opět jemně přiopile vyprávěl Dáše dobrodružný příběh nazvaný ,Jak jsem si dnes koupil nový mobilní telefon´. Mezitím přistoupil k našemu stolu číšník a unaveně (byla jedna hodina v noci) se otázal, co si budeme přát.

„Kolu,“ řekla Dáša.

„Vodku,“ poručila jsem si já a ihned se do mě zapíchly jejich soucitné pohledy, „No co?!“

Lukáš si dal taky vodku a konverzace pokračovala.

„A mně si nevolal!“ vyčetla dobrodruhovi švitořivě kousavým tónem Dáša.

Jistěže ne, volal svým dobrým kamarádům, chtělo se mi zakřičet. Ale všechen vztek a všechnu závist jsem v sobě zadusila a radši se odebrala na záchod. Když jsem vyšla tři schůdky, které stoupaly k našemu stolu, zvedl se mi žaludek. Dosedla jsem na židli a zadívala se na panáka vodky, kterého mezitím přinesli.

„Je mi nějak zle,“oznámila jsem.

„Jak to? Z čeho?“ ptala se Dáša.

Tím jsem si nebyla moc jistá. Buď se mi udělalo nanic z toho, jak jsem cítila, nebo za to mohly bramboráčky, které jsem spořádala v předchozí restauraci. Při pomyšlení na přede mnou stojící vodku se mi udělalo tak špatně, že jsem jen čapla ubrousek a vyrazila znovu na onu místnost.  Po chvíli tichého zvracení jsem konečně pustila na záchod nedočkavě poskakující slečnu a nadýchla se chladného vzduchu v chodbě. Tak trochu jsem doufala, že Dáša přijde a zeptá se, jestli je všechno v pořádku. Na svůj věk jsem nejspíš stále neuvěřitelně naivní. Vrátila jsem se ke stolu.

„Já musím jít, je mi děsně.“

„A co s tou vodkou?“ zeptal se Lukáš.

„Klidně si ji vypij,“ odpověděla jsem a hodila na stůl peníze, „nepůjdeš už na tramvaj?“

„No, já zatím nejdu, ale na mě se neohlížej.“

Jsem hloupá, naivní husa.

„Tak jsem to nemyslela,“odpověděla jsem a nemohlo nebýt znát, jak jsem znechucená jejich přehnaným zájmem o můj stav, „Na tramvaj je to doleva?“

„Jo, přímo za nosem.“

„Čau,“ štěkla jsem otočená už zády k nim. Nejspíš odpověděli, ale to už jsem nevnímala. Cestou k tramvajové zastávce, která se najednou zdála být daleko, se mi několikrát zatočila hlava a žaludek stále vyhrožoval. Ale došla jsem.

„Nepotřebujete pomoc?“ zeptala se mě jakási slečna.

„Ne, děkuju,“ odvětila jsem s pokusem o úsměv.

„Nevypadáte dobře.“

„Já vím, to je dobrý. Děkuju.“

Jakmile přijela osmapadesátka a já nastoupila, začaly mi téct slzy. Té slečně jsem lhala, nebylo to dobré. Vypadám tak špatně, že cizí člověk na ulici mi nabízí pomoc a moje kamarády to ani za mák netrápí! Možná se tak dobře baví, že si toho ani nevšimli, říkala jsem si. Třeba bych jim to neměla vyčítat. Ale už jsem se nedokázala uchlácholit ani tím nejpřesvědčenějším ,To se stává´. Brečela jsem. A bylo mi jedno, co si pomyslí všichni opilí a unavení pasažéři noční tramvaje.

     Následujících čtrnáct dní bojovaly o vedoucí pozici ve zběsilém závodě v mé mysli vztek, smutek a zklamání. Vůbec je neodradilo to, že moje psýcha se podobala spíš mokrému štěrku než kvalitní běžecké dráze. Strkaly se a předbíhaly. A byl to běh na opravdu dlouhou trať. Den po večeru ,V nouzi poznáš přítele´ jsem se proudila docela v pořádku. Můj žaludek se zdál být unavenější než já. Na desátou hodinu jsem jela do práce a nepřetržitě zírala na display telefonu. Stále jsem doufala, že přijde zpráva, ve které bude stát něco ve smyslu: Ahoj, jak je? Včera jsi vypadala hrozně! Už je ti líp? Znovu se mi hrnuly slzy do očí. Pak mi došlo to nejhorší.

„A do háje. Za čtrnáct dní mám oslavu narozenin!“

     Seděla jsem v tramvaji do hospůdky, kde jsem před třemi týdny rezervovala stůl pro deset lidí, a přemýšlela, zda jsem schopná dnešní večer zvládnout. Nakonec jsem se rozhodla, že nepřijít na svou vlastní oslavu narozenin není vlastně vůbec neslušné, a vystoupila na příští zastávce. Zůstala jsem stát na chodníku a zhluboka se nadechla.

„Ahoj, oslavenkyně,“ ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se. Přede mnou stál jediný člověk, který mi byl v tu chvíli schopen můj zbabělý útěk rozmluvit.

„Ahoj, Martine, kampak kampak?“

„Kampak? Na tvoji oslavu!“

„Tak příjemnou zábavu, tam já rozhodně nejdu.“

Vysvětlila jsem mu, v jakém rozpoložení se nacházím, a bránila se přitom odhodlání, které mi dodával jeho úsměv. Vzal mě okolo ramen a vedl mě zpátky k tramvaji.

„Tak tohle ne. Udělal jsem si volno jen kvůli tobě a dokonce jsem ti koupil dárek. Máme spoustu času. Jedem do tý hospody a dostaneme tě tam do nálady.“

Cestou jsem Martinovi vyprávěla, co se se mnou posledních čtrnáct dní dělo. V hospodě jsem zasedli ke stolu a objednali si pití. Hučel do mě tak dlouho, až jsem téměř uvěřila, že nakonec budu hvězdou večera. A přitom jsem věděla, že na mezilidské vztahy má podobný názor jako já a že moc dobře ví, jak se cítím. Lhal ale tak přesvědčivě! Společnost se pomalu začala scházet a já přijímala dárky, podporována Martinovými do nebe volajícími povzbuzujícími pohledy. Všichni se bavili a já jsem cítila, jak mě s přibývajícím alkoholem opouští vůle předstírat, jaký jsem spokojený oslavenec. Nakonec se stalo to, čeho jsem se bála nejvíc. Vztek, z publika hlasitě podporován vodkou, protrhl cílovou pásku jako první. Prudce jsem vstala.

„Tak, moji drazí, je čas na proslov,“ pronesla jsem nejistým hlasem.

Točila se mi hlava. Vedle mě se ozvalo tiché Martinovo: „A do háje…“

„Takže dneska tu slavíte moje narozeniny,“ rozpovídala jsem a snaživě artikulovala, „říkám záměrně slavíte, protože já se tu, světe div se, moc nebavím. Nečekám, že z týhle řeči padnete na kolena, ale dopřejte mi sluchu.“

Martin si na chvilku schoval obličej do dlaní a pak to definitivně vzdal. Vztek se široce usmíval na stupních vítězů. Nadechla jsem se a pustila se do toho.

„Dovolte mi říct, cítím se pod psa . Je mi nanic a není to narozeninovej splín. Posledních čtrnáct dní se snažím dostat ze zklamání, že moji kamarádi nejsou takový kamarádi, jak jsem si myslela. Říká se, že v nouzi poznáš přítele…“

Dopotácel jsem se za židli, kde seděl Lukáš. Ten otočil oči v sloup.

„Co udělá kamarád, když se jeho kamarádovi udělá zle? Když je mu prostě a jednoduše na blití? Co, Lukáši? Postará se o něj, i když ho to bude stát trochu námahy? Ne, z toho bychom nic neměli, ať si kamarád pomůže sám. Vždyť ty si taky vždycky pomáháš sám a co je ti po tom, co potřebuje někdo jinej.“

Přesunula jsem se za vedle něj sedící  Dášu.

„A co udělá kamarádka, když je kamarádce nanic? Když je jí smutno a nemůže se z toho vyhrabat? Přijde za ní a řekne ,Pojď, někam vyrazíme, zatancujeme si, zablbnem si´? Ne, kamarádka řekne ,Koukej se z toho nějak dostat, protože už se na tebe nedá ani koukat!´. Víte co? Proč tu vlastně vůbec jste?! A co tu vlastně dělám já?!“

„Báro,“ pronesl znechuceně Lukáš.

„No jo. Tomuhle se říká upřímnost, víš? Určitě už jsi o ní někde slyšel,“ štěkla jsem na něj a odpotácela se zpátky na své místo v čele stolu, chvíli zaraženě seděla a pak se znovu zvedla.

„Takže vám děkuju, že se tak výborně bavíte na mých narozeninách, a omlouvám se, že já to  nedokážu. A omlouvám se za to, že mi vodka způsobila záchvat upřímnosti, a omlouvám se, že se teď budu muset omluvit. Jdu se na záchod vyzvracet.“

     Leželi jsme s Martinem před záchodovou mísou a on se na mě stále usmíval. Už notnou chvíli nepadlo ani slovo. Díky tomu mi začalo docházet, co se před půl hodinou na mé oslavě stalo. Vlastně bylo jen a jen dobře, že jsem odporně štěkala na svoje kamarády. Tenhle můj výstup mi otevřel oči. Jednou ráno se vzbudíte a zjistíte, že vám na nose vyrašil odporný bolák. Že jste ve špatném prostředí a že naléhavě potřebujete změnu, to si ze dne na den neuvědomíte. Celé dlouhé dny jsem se cítila jako dobrý člověk, který se ocitl ve špatný čas na nesprávném místě. Z lidí okolo mě bylo na zvracení, protože mě nemají rádi stejně jako já je. Vyhrabala jsem se z toho až v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že od nich musím aspoň na chvíli pryč. Musím se na ně začít dívat jinak, s nadhledem. A musím začít chodit mezi jiné lidi. Protože je jen logické, že nemůžu zůstat tam, kde mi není dobře. Možná jsem je do toho zapletla a byla slepá k tomu, za co vlastně mohou či nemohou. Nakonec jsem pochopila, že to nejsou ti nejodpornější lidé na světě. A i kdyby takoví byli, pomohli mi uvědomit si, že chci něco jiného a musím to hledat jinde. Minimálně tuhle zásluhu jim upřít nemůžu. Podepřela jsem se loktem a praštila hlavou do mísy.

„Jau. Martine, už to mám, už jsem na to přišla,“ zamumlala jsem.

Martin neodpovídal. Množství vypitého alkoholu ho přemohlo. Spal vedle záchodové mísy a stále se usmíval. Pro jistotu jsem spláchla a uložila se k spánku na volné místo, které na záchodku ještě zbylo. Hospoda byla nonstop.