O ceně tunisského dináru

Bylo to asi v polovině srpna 1999. Vraceli jsme se zrovna z Tunisu domů, do Prahy. Vzhledem k tomu, že přímé spojení mezi Prahou a Tunisem v té době nebylo, nebo bylo ale jen občas, letěli jsme tam i zpět přes Sofii. Přes sídlo nejobávanějších lidí Evropy, Bulharů. Cestu z Prahy jsem prospal, a tak si pamatuji jen na to, jak jsme asi v půl dvanácté v noci vystoupili v Sofii z letadla a hledali tranzitní přepážku. Nebyla. Ne, že bychom ji nemohli najít, ale ona tam opravdu nebyla. Pokusili jsme se tedy optat místních, ale nikdo z nich nám nerozuměl ani slovo anglicky ani česky. Asi po pěti minutách bezradného pobíhání po letištní hale nám anglická turistka sdělila, že jestli chceme odletět, tak musíme ven, doleva a po dvou stech metrech jsme tam. Vyšli jsme tedy do vlahé bulharské noci a vydali se vlevo. Odletová hala tam opravdu stála. Dokonce tam byla i odbavovací přepážka pro náš let. Nechali jsme se odbavit a vešli do tranzitního prostoru. Všem se nám zamlžily brýle a do nosu nás štípal cigaretový dým. Všichni seděli na všem a vesele debatovali. Nás si nikdo ani kouskem oka nevšiml. Polovina tohohle mumraje letěla do Tunisu a druhá někam do rovníkové Afriky, neboť to chvílemi vypadalo jako v Bronxu. Nikde žádná „bledá tvář“, všude jen černoši poulili své sněhobílé oči do tmy a vyhlíželi letadlo. Bulhaři seděli na zemi, na zavazadlech, na záchodě a někteří si lehli pod sedačky a spali. Našli jsme si tři volné židle a usedli. Sem tam okolo prošlo pár Arabů s kostkovanými šátky a černými prostěradly na sobě. Kouřili doutníky a mlčeli. Celou dobu. Za chvíli odletělo letadlo do Ghany a teplota rázem klesla o patnáct stupňů na přijatelných 20°C. Dál se nestalo nic zajímavého. V klidu jsme odletěli a ve dvě v noci přiletěli na Africký kontinent. Dva týdny jsme si užívali moře, sluníčka a nesnesitelná vedra. Pak se náhle přiblížil čas odjezdu. Rozloučili jsme se tedy s místním personálem a v půl desáté v noci nás již taxikář vezl nocí na letiště. Všechna okna byla dokořán, protože i teď v noci tu bylo alespoň 30°. Do Sofie jsme odletěli poměrně hladce. Na obávanou vyprahlou bulharskou zem jsme sestoupili asi v půl šesté ráno. Všechno ještě spalo a slunce se líně koukalo zpoza hor Stare Planiny na obzoru. Vzhledem k počtu a velikosti našich zavazadel jsme chtěli nechat skoro všechny v úschovně zavazadel. I to byl problém. Jednak byla asi sto metrů od letiště a jednak měla zavřeno. Sesedli jsme se tedy na schody a počkali až otevřou. Asi po půl hodině jsme již čekali na autobus. Lístky, které nás vyšli asi na dva dolary za kus, jsme pevně svírali v ruce. V autobuse nás zkontrolovala průvodčí, co mohla být stejně mužem i ženou. Po pěti minutách jízdy nám lámanou ruštinou sdělila, že jsme v centru. Zastávka stála na kraji parku. O pár let později mnou pojmenovaným jako „Budovatelský park klidu a míru.“ Jednak mě k tomu vedla jeho rozloh, která byla snad větší než celý zbytek města a jednak sochy, které v něm stály. Všechny z nich byli v nadživotní velikosti a s monumentálními podstavci. Většinou to byla sousoší, která budovatelsky pozorovala kolemjdoucí a město za nimi. Každá socha měla v ruce lopatu, rýč nebo alespoň srp či kladivo. Do tohoto o deset let zpátky posunutého parku nezapadala jen restaurace Pizza Hut, v kteréžto jsme používali tamní záchody. Dle táty, který tu už několikrát byl, měl být nedaleko jakýsi pravoslavný kostel. Prošli jsme dvěma ulicemi a opravdu tam stál. Okolo něj probíhaly zrovna trhy. Sortiment byl přizpůsoben místu konání. Většinou se tu prodávaly svíčky, kadidla, svícny a ikony. Ty byli všech druhů. Velké, malé, zlaté nebo jen ve dřevě. Okolo byl další park. A že bylo asi půl dvanácté vrátili jsme se zpět do velkého praku a tam se posadili. Snědli jsme bagety a sendviče z tuniských surovin. Poslouchali při tom zdejší hudbu a pozorovali cvrkot. Lidé přicházeli a odcházeli a házeli ztvrdlé housky holubům a labutím. I my jsme jim něco hodili. Pak nás to přestalo bavit a odešli jsme prozkoumat širší okolí. Chodili jsme tak dlouho, až jsme dobloudili zpátky ke kostelu. Tam jsme opět usedli na lavičku a povídali si. Za chvíli kolem nás prošel dobře oblečený Bulhar. Jak zjistil, že mluvíme česky, zastavil se a zeptal se. „Vy jste Češi?“ „Jasně.“ zněla odpověď. „Čechy jsou krásná země. Já tam studoval.“ pokračoval Bulhar. Na sobě měl značkové oblečení a kouřil Mallbora. „Já tam zejtra pojedu.“ „My tam jedem už dneska.“ „Hm, tak se zejtra sejdem v šest odpoledne u Národního divadla, jo?“ „Proč ne?“ Chvíli jsme jen tak seděli a povídali o Praze a o Bulharsku a on pak řekl: „Hele nemáte nějaký dolary?“ S dvěma sty dolary v kapse a poučkami o bulharské mafii v hlavě, jsme odpověděli „Ne, ale máme tuniskej dinár. Ten má stejnou hodnotu asi jako jeden dolar.“ To ho zaujalo. „Hm, tak mi dejte ten dinár a já vám ho vyměním za leva.“ Snad z recese, snad z nudy jsme svolili a dali mu dinár. Bleskurychle ho schoval do kapsy a najednou měl v ruce deset leva. Vzhledem k tomu, že kurs k dolaru byl 1:8, docela nás to potěšilo. Zmizel stejně rychle jako se objevil. Protože jsme měli ještě asi hodinu času a taky ze zvědavosti jsme zašli do banky. V té době probíhala v Bulharsku měnová reforma, a tak jsme v jejich bankovkách měli maglajz stejně jako místní. Na okně banky vysela tabule a na ní všechny bankovky. Staré i nové. Ani v jednom sloupečku naše deseti leva nebyla. Schovali jsme si ji tedy na památku. Až později si někdo z nás všiml, že je na ní letopočet 1932. Ani nás to moc nemrzelo. S dinárem bychom stejně nic nezmohli a tohle je zvláštnost, kterou jen tak někdo nemá. A o Bulharovi jsme už nikdy neslyšeli. A k Národnímu jsme taky nešli.

---