Je jí horko. Strašlivě horko. Květinka přeci potřebuje vodu! Ale kde ji vzít… když i její okvětní lístky pomalu uvadají. Pod náporem pachu poletujícím v suchém vzduchu. A vlhký větřík nikde.

„Oh, Květinko, vydrž ještě chvíli!“

Světlezelené lístečky se ani nepohnou v tom ubíjejícím dusnu a naprostém bezvětří. Ten těžký vzduch spolu s jindy životodárným sluncem zabíjí a pomalu praží povrch něžné rostlinky.

„Oh, Květinko, vydrž ještě chvíli!“

Suchá půda praská a odhaluje tenounké kořínky, které ji ještě udržují při životě. Jsou jako vlásky kojence, tak jemné, krásné a přec tak slabé.

„Oh, Květinko, vydrž ještě chvíli!“

Však tento nekonečný den… jednou i pro ni skončit musí. Chladivá… nádherná vlnka chladného, spásného vánku… ! Přestože cítí svěží vítr, jež se jí jak zachránce jevil… prosí… pláče… „Proboha, přestaň!“ Květinka vzhlédne do oblak. Naposled. Proč jen byla tak slabá…proč jen milý vítr pohladit a utěšit ji chtěl… Proč?

„Oh, Květinko, kde jsi?“