(ne)Pokoje

Sedával jsem u stolu

zpocený

se špínou, cigaret až za ušima,

dým se snášel z oken

a nadával tam,

kde i letadla potřebují kyslíkové přístroje.

Zněle - hučící šum křídel,

narážela do sebe

Hrabalových holubů usazených

na posmutnělých, pokálených tvářích

přažských střech

se zkamenělými hnízdy

prázdných dnů.

Zase jsem zaslechl křičet koroptve

paneláků

to znamenalo je ráno pojď se vzbudit

s dvanáctkou tramvaj jak oddychuje

do kopce,

když mé vlasy nasáklé horečkou

té jemné cikánce proměnily se v řeku

a zaplavily všechny stěny pokoje a nikdy

nemračící se obrazy, kdo ví jak se nadechovali

nad skleničkou nemocní spisovatelé

v hotelu Euphorie

račte vstoupit,

až po dveřích

s vyrytým vzkazem "přišel si pozdě, Tvá m",

že někdo zapomněl v košíku klíče.

Asi jsem stárnul

hezká sestřičko jenom tak před zrcadlem

ani nestačil usnout, přicházely ženy do dveří

v mé řece si smáčely nohy (až po kotníky)

a netušily, že to co je lechtá na chodidlech nejsou

zelené chaluhy,

pouze opuštěné, šedivé proudy

popletených vlasů.

A tak ať si s bídou a bílou trnovou korunou

(je krásná a z novinového papíru do kornoutu

z kterého vyvolávají jaro)

se kousky víry vyvrhnou,

proč všechno jsem si vymyslel? Koneckonců

lásko i tebe.