Na protějším parapetu..

Na okně přes ulici je přitisknutý nosánek. Takový malý rozplácnutý nosík, kolem kterého se postupně vytváří zamlžené kolečko. Nad rozpláclými nozdrami svítí jasná očka. Očka kloučka odnaproti. Každý den je tam, kolínka na parapetu, ručkama se přidržuje rámu a nadšeně kouká ven. Pozoruje ten zázračný svět venku. Nejdřív se podívá dolů na ulici. Zkontroluje, jestli je všechno na svém místě a když spatří nějakou novinku, třeba rozkvetlý šeřík, opatrně, aby nespadl, ale o to víc nadšeně zatleská a pak namíří ukazováček směrem ke svému objevu. Tázavě zvedne hlavu, jestli také vidím, a když mu opětuji úsměv a stočím pohled ve směru, kterým ukazuje, spokojeně se zavrtí a pokračuje v prohlídce. Pomaloučku, okno po oknu prohlíží celý náš dům a každou chvíli zamává nebo se zašklebí na některého ze sousedů. Pak se zase podívá mým směrem, kývneme na sebe a začneme sledovat oblohu. Někdy se radši dívám na chlapečka, než na nebe. Je kouzelný, když pokukuje po mracích a co chvíli se mu zkroutí pusa do nějakého slůvka, který mu ten který mráček připomněl. Za chvíli zas bezhlesně zírá na čistočistou modř a nemůže se vynadívat. Pomaličku putuje po obloze, vstřebává každičký její blankytný kousek a pořád nemá dost, stále víc zaklání hlavičku, až hledí úplně nejvýš, rtíky otevřené nad tou obrovskou krásou. Pak si stoupne, naposledy se usměje, zatřese hlavou jako každý normální neposedný klučina, seskočí z parapetu a běží, nejspíš za mámou, aby jí vyprávěl, co úžasného dneska zas viděl.. A já tam sedím dál, až po krk zachumlaná pod peřinou a sleduji kosa, co právě usedl na parapet. Usedl, zazpíval a hned se zas vydal pryč.

Pryč od snů, pryč od nemoci, vydal se sám honit krásu světa.