Zjizvená zrcadla

Prošel Gravis přítmým studené chodby a stanul před zašlými sukovitými dveřmi. Opřel se do nich vší silou a obě křídla se s hlasitým skřípotem rozevřela. Jako by se jim nechtělo. Jako by v tom bylo zaváhání. Nadešel již čas, kdy se před ním mají rozevřít? Pozdě. Vstoupil.

Nedočkavě se rozhlédl kolem sebe a z očí mu vystřelil zmatený údiv. Odrážel se divoce z jedné strany na druhou. Prolétl místností, tu a tam se otřel, zadrhl, poposkočil, odrazil ... až s nevídanou silou uhodil zpět do očí.

"Zrcadla?" Neubránil se Gravis překvapení.

"Samá zrcadla ... jak podivná místnost."

Přistoupil k prvnímu a položil ruku na jeho zlatem zdobený rám. Dotkl se jen tak. Konečky prstů. A přejel letmo dolů, jakoby se dotýkal milenky, jež od něj právě odvrátila tvář. A přejel zpět nahoru. Cítil pod prsty teplo starého dřeva. Jak příjemné, pomyslel si.

Přimhouřil oči a pohlédl pozorně na zrcadlo. Bylo pokřivené. Zda schválně, zda časem, zda pod tíhou neupřímných šklebů, které vždy věrně odráželo zpět svým majitelům ... kdo ví.

Odráží se od takových zrcadel také slova? Napadlo Gravise. Kdyby ano, musely by jistě zůstat na jejich plochách nějaké šrámy. Ne, to je hloupost, fantazírování. Šrámy, které po sobě zanechají slova? Podivné, jak mě to mohlo napadnout? Zakroutil hlavou a přejel rukou po zrcadle. Vyzařovalo z něj takové zvláštní teplo. Lidské teplo. Přitahovalo jej.

Jaké bylo jeho překvapení, když dlaň pohladila sklo. Ucítil rýhy. Znatelné rýhy. Kvapně přešel k dalšímu a učinil to samé. Opět ty samé rýhy. Ač napínal oči a hledal ty podivné šrámy, ničeho neviděl.

"Jsou asi pod povrchem", došlo mu.
A počal přebíhat od zrcadla k zrcadlu. Bláznivě po nich hmatal, hledal a nacházel vždy to samé.

"Jizvy! Jsou to jizvy!" Vykřikl znaveně a zastavil se v rohu místnosti.
"Ale proč je jen cítím, proč je nevidím?" Nerozuměl tomu.

"Neboť jsi jako my", prolétlo tiše místností.

"Jako kdo?" Podivil se.

"Jako my. Vraceli jsme těm, kteří nám za to stáli, do očí jejich pravé obrazy. Zaleželo nám na nich. Proto jsme to dělali. Než pochopili, bylo to mnohdy těžké. Každému z nás zůstaly z té doby jizvy. Ty je cítíš, aniž bys je viděl. Víš, jaké jsou. A víš, že nejsou na povrchu."

"To ano, vím", potřásl Gravis souhlasně hlavou.

"Došel jsi až do této místnosti, mezi nás, a poznal její tajemství. Až odejdeš, pak na místě, kde stojíš, zůstane stát zrcadlo, podobné těm, jenž vidíš kolem sebe."

"Ano, cítím něco takového", odtušil Gravis a pohlédl pod nohy.

 "Tak tady zůstane kus mne samotného ...", zavrtěl nevěřícně hlavou.

"Je čas jít ", dolétlo k němu.

"Ano, ano", usmál se a ve dveřích se ještě jednou ohlédl.

"Čas jít dál." A zmizel v přítmí.