Někdo se dívá...

Posledním douškem se pokusila spláchnout dotěrnou depku a přimhouřenými víčky zaostřila láhev vína. Stála sice na dosah ruky, ale byla na míle vzdálená. Při doteku cítila cizí chlad. Už vlastně nebyl tak cizí, znala ten pocit, kdy jí vlastní náruč nabízí toto mrazivé objetí… Svíralo, dusilo a hlavně bolelo. Koukla na dno láhve. Nebo na dno své? Nevěděla, nechtěla vědět, cítit, být. Nejistě vstala a vykročila. Ouha, vzala to zřejmě moc zprudka, musela se zachytit o nábytek, který jí někdo postavil pod nohy.
"Kretén!" pomyslela si při pohledu na stolek, o který se málem přerazila. Na mysli ale neměla kus nábytku. Konečně se dostala k oknu a pustila do místnosti večerní vánek. Bylo léto a vzduch se mísil s nejrůznějšími vůněmi, ze kterých se jí zatočila hlava. Sedla si na malou rybářskou židli sloužící pro kuřácké chvilky.

"Ach ne, zase bude mít důvod vrátit se! Bez toho rybářského štokrlete u vody nevydrží," blesklo jí hlavou.
"Ještě, že ty ryby neumí mluvit… Ty by ho asi taky brzo vyprovodily ze břehu," napadlo ji a přitom si představila scénu, kdy na něj z vody křičí všechny ryby a on jim to oplácí nevinnými ksichtíky. "Na víc by se určitě nezmohl!" Až se jí z něho zvedl kufr… Anebo že by to bylo z toho vína? Určitě ne, ještě ho snad nevypila tolik.
"Tak dost, už nechci," byla zničená ze svého trápení. Měla se jen litovat? "Ne! Tudy cesta nevede."

Letní vzduch jí zřejmě vydatně prospěl. Obrazy, které byly ještě před chvílí dílem abstraktního malíře, dostávaly Picassovu podobu. Potáhla z cigarety a zadívala se do tmy. Zahlédla pohyb. Byl to pár, který si o něčem vzrušeně povídal. Vlastně mluvila jen ona. On na ni jen nepřítomně civěl. Šli dál, zastavili se až pod jejím balkónem. Nechtěla na ně tupě zírat, ani poslouchat, ale díky bujnému balkónovému porostu byla dobře ukryta.

Dívka přestávala pomalu mluvit a přes slzy kanoucí z modrých očí už pomalu neviděla.

"Co se ti stalo? Co s tebou děje," jakoby z posledních sil opakovala.
"Dej mi klíče od auta, jedu pryč," přecedil skrz zaťaté zuby chlapec a upřel skelný pohled na její tvář.

Najednou osoba na balkóně poznala, že jsou na stejné lodi, houpají se na vlnách alkoholového opojení.

"Nedám, vždyť se někde zabiješ!" vykřikla. Tmou se mihla pěst svírající to, o co žádal.
"Dej mi je, nebo…"
"Nebo co?!" zeptala se s překvapivým klidem v hlase.
Najednou se vymrštila druhá pěst, podstatně větší. Patřila chlapci s urostlou postavou, za kterou se nemusel rozhodně stydět. "To ne, vždyť on jí ublíží," chtěla zakřičet svědkyně za bujarým porostem, ale něco jí stáhlo hrdlo, něco ji přilepilo k židli. S hrůzou v očích sledovala, co se bude dít dál.
Chlapcova pěst šla vstříc k téměř průhledné tváři. Dívka vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Pěst se zastavila pár centimetrů od jejího obličeje. Modré oči potemněly, vpíjela se jimi do chlapcovy zaťaté dlaně. Řasy se lehce zavlnily pročesány závanem prudkého pohybu.Tolik nepochopení, zrady, překvapení a snad i malé nenávisti odhalovala její okna do duše.

Málem si sáhla na její pocit, který mluvil za vše - milovala ho! I v tu nepochopitelnou chvíli ho milovala, víc než svůj život. Tajná divačka ani nedýchala, byla zaskočená silou okamžiku a neohroženého pohledu, kterého byla svědkem. "Buď jí zabije on, nebo jeho láska," odhalovala její myšlenky, které vířily prostorem.

"Uhoď," kladla důraz na každé písmeno a čekala.
Prudce se napřímil. Ne proto, aby jí ublížil, ale jako by se probral z nějaké agonie.
"Odpusť, miluji tě. Miluji, nevím co to do mě vjelo, prosím, neodcházej," zašeptal jí do vlasů a něžně objal.

Žena pozorující jejich drama se nedodívala do konce, nevěděla, že se žádná bolest nekonala, že… Nevěděla nic, odešla před koncem své vlastní hry, uprostřed své války. Utekla z balkónu a snad jen její nedopalek cigarety světélkující do noci by mohl prozradit, že na malý okamžik ti dva nebyli sami.

Teď schoulená pod dekou s rozpíjející se řasenkou na tváři, litovala se a dělala to znova a znova. Litovala snad už i tu malou rybářskou židli, kterou zítra hodí do odpadků. Dobře věděla, že má vedle toho starého krámu čestné místo na několik týdnů už tučně předplacené. Skládka lidských odpadků - tam patřila. Děsila se spatřit svou tvář v zrcadle.
"Ty malá nicko, ty zchátralá tělesná schránko plná závisti," jako by na ni mluvilo a nešetřilo ji. Jen ona věděla proč. Její závist směřovala k tomu chlapci tam pod balkónem. On stál někomu za záchranu. Ji záchranáři v lavině vysvobození přehlédli.

---