(Bá)snění emigranta

Vladimír Binar: Emigrantský snář

Triáda, Praha 2003

V první polovině 80. let strávil literární vědec, redaktor a demlovský editor Vladimír Binar se svou rodinou téměř dva roky na Tahiti. O jeho polynéském živobytí (i živobití) je jeho román v dopisech, které odsud zasílal svým přátelům a příbuzným.

Binarův Emigrantský snář nezačíná na straně sedm; začtete se do něj už ve chvíli, kdy knihu vezmete do ruky. Na nenápadném, barevně střízlivém přebalu luštíte libozvučná slova Marquises, Archipel des Tuamotu, Takaroa, Takapoto – a mezi nimi také povědoměji znějící Varsovie, Berlin, Prague. Mapa kreslená rukou dobrodruha českého původu Rudolfa Klimy zachycuje Francouzskou Polynésii na pozadí Evropy – nebo snad Evropu na pozadí Francouzské Polynésie?

Obě půle Binarova rozlomeného světa jsou propojeny jen jeho dopisy, vyprávějícími pokaždé trochu jinak a přece pokaždé stejně o každodenních starostech otce v domácnosti, o krásné i obludně bující přírodě tropických ostrovů a o jejich obyvatelích, o Binarově práci literární, editorské i překladatelské. Záhadný tahitský čas, plynoucí a zároveň nehybný, se však Binarovi přece jen několikrát prudce zadrhne: poprvé při zprávě o smrti drahého pana doktora Bedřicha Fučíka, Binarova blízkého přítele a spolupracovníka; podruhé, když v Československu zemře vypravěčova matka. Třetí zauzlení v čase obstará nemoc a smrt Binarova tchána Klimy. Uprostřed intenzivních barev, plného slunce, třeštícího života tropů prožívá vypravěč svůj očistec a poznává s děsivou jistotou: „mne tady smrt drží za pačesy, já sebou zmítám, cukám, trhám, já tančím tanec smrti a řvu: ‘DOMŮ! ‘ A ty jako jeden z mála víš, jaký je to SEN...“

Sny emigranta Binara (který se trochu podobá i připodobňuje snícímu Vaculíkovi, emigrantovi jen zdánlivě jiného druhu) přivolávají na Tahiti blízké lidi v dálce, Prahu, Hradec, rodné Slezsko a snad nejčastěji Demlův Tasov. Deml s Fučíkem a Gauguinem ostatně nakukují pisateli přes rameno neustále, berou ho za ruku a učí ho „vidět franžipany a další podivuhodné květiny a květy, stíny pod banánovníkem, kozlíka, který poskakuje na střeše vraku peugeota“ a především hluboká, hrozivá a přitom samozřejmá tajemství života a smrti.

Emigrantský snář už netvoří jediná nekonečná pepinovská věta, jak tomu bylo v předchozí Binarově próze Playback (2001), ale pořád ještě je to věta napřažená do dálky, vášnivá, vzpínající se a klesající opojným rytmem. Ve strhující básni Emigrantského snáře se Binarovi podařilo zapsat dálku, která od sebe dělí dva domovy, dálku mezi snem a skutečností a především dálku, do které se vydali drahý pan doktor, máma a papa Klima, dálku nezměřitelnou a neodvratnou, do které se vydáváme každý sám.