Vzpomínky na Nainu VI.

 (6. část povídky)

Marta upila ze své sklenice chladnoucí grog a postavila ji zpátky na vikslajvantový ubrus před sebe. Se zkrabaceným čelem zřejmě přemýšlela o dědových slovech. „Dědo, co vy víte o lásce? A o problémech, co s sebou nese?“ Upírala  na něj své hluboké modré oči a otázka zůstala viset ve vzduchu.

Janega bafal ze své fajfky a také přemýšlel. Asi rozvažoval, jestli už řekl dost, nebo jestli by měl pokračovat. Ale Martu musí mít snad každý rád. I starý Janega neodolal jejímu podmanivému kouzlu a váhavě se pustil do dalšího vypravování.

„Tady děda mladýho“, drcnul familierně do mého ramene, „ten by ti moh o Naině povídat.. On ji potkal. Celej život ji miloval. Nikdy se nevzpamatoval z jedinýho setkání s ní. Tak dlouho poslouchal stařenčino vypravování, až se mu stalo osudným. Naina si ho všimla..   On pak už nikdy nebyl v životě šťastnej.. Už nikdy nemoh žádnou ženskou milovat, jako Nainu. Proto se i třikrát rozved. Jó, lidi tady, ty o něm toho napovídaj! Ale pravda je, že miloval jenom  tu jednu, na kterou nikdy nedosáh, ale o který věděl, že tu někde prostě je. Proto se rozváděl. Žádná už nikdy nemohla bejt jako Naina. A tak je lepší, nikdy Nainu nepotkat. Když něco nepoznáš, nevíš, že ti to chybí..“ Skončil Janega a už z něho nevypadlo ani slovo. Jen tak seděl, popotahoval ze staré fajfky a pokyvoval pro sebe chvílemi hlavou, jako by sám sobě přitakával.

Dopili jsme s Martou grog, objednali si ještě párky s hořčicí, pár rohlíků a hladově se do toho pustili. Přemýšlel jsem o Janegových slovech a rád bych dědulu ještě rozpovídal, ale něco mi říkalo, že už z něho stejně nic nedostanu. Zamlkle jsem upíral oči do tácku s párkem, před očima se mi vybavovaly obrázky z dětství, vzpomínky na dědu.. Teď jsem najednou viděl jeho zádumčivost i pohledy upřené do dálky, jakoby někoho vyhlížel, docela v jiném světle. Najednou jsem mu skoro rozuměl a tolik jsem se ho potřeboval zeptat, položit mu spoustu otázek, které se najednou vyrojily v mé hlavě. Ale nešlo to. Už ne.

Večer jsem nemohl dlouho usnout. Marta vedle mě již dávno pravidelně oddechovala, den byl pro ni vysilující a z městečka od Palů jsme se vrátili do domku také dost pozdě. Usínala plná dojmů, nahlas se vracela k povídání starého Janegy, ale já  nemohl odpovídat na její otázky, neznal jsem odpovědi. Jen jsem krčil rameny a navíc jsem se snažil skrývat, jak mám sám zamotanou hlavu z toho zvláštního dne.

Přikryl jsem spící dívku, drobná postava sotva odrostlého dítěte ve mně vždy probouzela zvláštní pocity něhy. Šel jsem si do kuchyně vzít hrnek mléka, většinou mi to pomáhalo, když jsem nemohl usnout. Zastavil jsem se u okna a díval se na hvězdy. Obloha byla tmavě indigová a hvězdy svítily jako lampiony. Po odpolední náhlé bouřce se zřejmě vyčasilo a dnešní magická noc mě přitahovala nezvyklou silou.

Skoro jsem zapomněl na Arta, který zbystřil a teď, když jsem jen tak v triku stál u okna, neodolal, vylezl se svého pelechu pod stolem a sedl si těsně k mé noze. Cítil jsem, jak hlasitě funí s napolovic ležérně vyplazeným jazykem a tušil nervozitu v celém jeho svalnatém psím těle.

„Chce se ti ven, co? Ta noc tě láká jako tvého pána, viď?“ Brouknul jsem šeptem a po paměti ho pohladil po krásné, ušlechtilé hlavě. Miloval jsem jeho rysy aristokrata, jeho oddanost i odvahu. Jeho absolutní připravenost k čemukoli kdykoli.

„Dobře, půjdeme se projít, dneska jsme se bez toho moc neužili,“ polohlasně jsem prohodil a už si zapínal vybledlé džíny, které ještě před chvílí ležely přehozené přes židli. Po paměti jsem našel rezavý klíč zavěšený na futru, odemkl, chvílí naslouchal, jestli se Marta neprobudila, ale mě i Arta obklopovala stále jen letní tichá noc. Snad jsem zaslechl lehké zašumění větru v koruně stromů na zahradě, ale jinak nic, noční ticho objímalo celé městečko. Marta spala.

  Vyšli jsme do noci. Prošli jsme zahradou, zpustošenou odpoledním přívalem vody. Jindy nezničitelné lopuchy, které vždy k naší nelibosti vévodily ve své impozantnosti spodnímu dílu parcely, dodávaly mu zvláštní kořenitou vůni a vzhled určité rostlinné živočišnosti, ležely mrtvé  mezi vyrvanou a polehle splavenou trávou a jejich žalostně potrhané listy žalovaly na velkou vodu.  Bělely se rubem svých listů noční tmou, plot byl napolovic vyvrácený a na mě z toho pohledu padal neznámě tklivý zármutek. Uvnitř jsem cítil horkost a chlad současně, očekávání a netrpělivost, nemohl jsem se ve svých pocitech vyznat. Nakonec jsem si připadal jako Art, kterému se netrpělivým očekáváním chvěly všechny vypracované svaly psího těla pod tenkou horkou kůží. Za plotem jsem ho vypustil na volno. Potřeboval vybít  nahromaděnou energii. Pes se rozběhl nocí a já se loudal pomalu za ním.

Art přeskočil potok a hnal se nahoru do kopce pastvinou, obrátil se ve velkém oblouku a vracel se. Najednou však prudce zastavil a naježil se. Jednou štěkl, což pro něj nebylo typické, pak se dal ale znovu do pohybu, pouze poněkud změnil směr svého návratu. Nevracel se přímo, nýbrž oklikou. Díval jsem se po proudu, kudy se měl pes vracet. Najednou se ve mně zastavil dech, zamrzl tok krve a snad se zastavilo i srdce. V dálce jsem uviděl ženskou siluetu. Větřík jí čechral dlouhé vlasy, jen tak tam stála a já věděl s naprostou neomylností, že se nemohu plést. Takhle jsem nemohl reagovat na nikoho jiného..

(pokračování..)