Noční

  Kráčela nocí. Vlasy rozpuštěné volně na ramenou jí tvořily ochranu před okolním světem. Hlava je odjakživa nejvíce ceněným orgánem, hned po srdci... Na srdci měla ruce a hlavu jí chránily vlasy. Nedala na ně dopustit, byly pro ni hodně důležité, byla to její chlouba i ochrana před světem, při pláči je z čela neodhrnovala a při chůzi milovala, když ji šimraly na ramenou.

  Ani nevěděla kam jde. Možná hledala někoho, kdo by jí půjčil rameno, aby se mohla vybrečet, nebo člověka, co bude naslouchat, nebo... sebe a realitu... Když došla na konec lesa, zastavila se a naslouchala. Zvedla oči k nebi, ke hvězdám a čekala až jedna spadne, ale nespadla a ona si nic nepřála. Bůh ví co bylo všechno v pohledu za pramínky vlasů... bezmoc? strach? štěstí? láska? nejvíce tam ale bylo zklamání. Zklamání nad větou, kterou nečekala a nechtěla ji nikdy slyšet. 
  "Seš jen kus průměrný holky..."
 

  Zakládala si na tom, že byla zvláštní... když jí někdo řekl, že není normální, s pýchou odpovídala: "To víš, já byla vždycky jiná". Už od dětství kamarádila s klukama, dělala bláznivý věci, chtěla vyniknout, nebýt jedna z davu. Neodlišovat se vzhledem ale povahou... Možná se jí to povedlo. Myslela si to ona i její bližší přátelé.. ale člověk, který ji znal nejlépe, jí řekl že je průměrná.

 Oči za pramínky ztvrdly a potemněly, ona se otočila a rozběhla jak blázen. Co to dělá? blesklo jí hlavou... i když možná bylo pozdě se ptát. Běžela naproti dešti, který se blížil z této strany a vzduch už tu byl prosycený čistotou.

A ona se zastavila a začala tančit... tančit jako víla v dešti.

 Láska má mnoho podob, že?