Snad jednou

Snad jednou

Snad jednou, nebo za dva roky, prostřelí mé úzké boky, laňka s brokovnicí.

Budu se jí divit, říkat proč snad? Já jsem malý? Býložravec, připravený k vyhynutí.

Myslíš že se neotočím? Já skoro mrtvá zuboženost? Přeoraná půda ctnosti, vyvržená neolitem.

Bydlím pod povrchem a je mi lépe v komolení citů.

Nadržuji svědomitě právě svému nedůvtipu.

Zlomené jsou ruce oře a paže kopyty jsou zacelené, narostlé jsou v celé kráse, od ramene po dlaň.

Tam se kříží s hnáty a pahýly mých očí, navnaděných do šera všech oslepnuvších myslí.

Nedovol si nevzpomenout na mé tiché já, co odvadnutím slíbí, že přijde příště sešívaný.

Na puku od nohavic.

Tím vznikne slátanina plná žen a trochy vína.

Letních stromů vzkvétajících, lehkých děv a rudých lící.

Rudých hvězd a pod čepicí, svědomitě rozum spící..