Bytí

Jsem na louce a pozoruji květinu. Jednu z mnoha a přece jedinečnou. Můj pohled je upřen na panenskou krásu, která mne uchvacuje. Našla jsem květinu, která vyrostla, aby splnila svůj osud. Mohu se jen dohadovat, jaký úděl jí byl předurčen. Pomalu se na ni snáší motýl. Odháním ho a po chvíli vědoma si svého činu, lituji.Zase sobeckost lidského bytí. Jsem naprosto uchvácena svým činem. Má duše je hluboce zraněna. „Omlouvám se,“pronesu tiše, „já nechtěla.“ Opět se vracím k té neuvěřitelné kráse. A znovu nade mnou vítězí sobeckost. „Mám tvůj život ve svých rukou,“slyším svůj hlas a mé druhé já pláče. Najednou si neuvědomuji svoje slova. Zachvátí mne strach. I já podléhám světu. Připuštění něčeho takového bylo pro mne až donedávna nemyslitelné. Je večer. Nepostřehla jsem noc. I květina, která mi byla družkou, se uzavírá do své duše a nikoho nenechá proniknout do své krásy s vědomím, že až opět nastane čas slunečního svitu, dá na obdiv svou nespoutanou krásu. Pomalu odcházím a mlčky slibuji, že se opět navrátím a budu vést tichý dialog, až nastane den. Je ráno.Pospíchám za „svou“ divukrásnou květinou, která jistě již nechala proniknou zářivé paprsky nového dne do svých tajemství. Zmateně a zoufale zírám na místo, kde ještě včera zářila krása. Louka je posečená. Květina, které jsem poskytla nahlédnutí do svých dvou částí duše, je pryč i s ostatními květinami, kterých si nikdo ani nevšiml. Odcházím. Potichu pláču.

---