Nejmenší lísteček

Doslova uchvácena jedním stromem, dívám se na jeho listy pohybující se ve větru. Sedím před ním jako před modlou věřící. Přemýšlím nad jeho krásou a slyším hudbu přírody, ale mám pocit, že jsem v jiném světě. Nechápu souvislosti svého počínání. Cítím, jak se mé ruce dotýkají staletém kůry. Přivinu se k němu a nechávám své srdce, aby svým tlukotem proniklo až k jeho duši. Snažím se s ním splynout ač vím, že má snaha je naprosto zbytečná, ale aspoň na chvíli cítit jeho mízu a proudící živiny, ctít jeho duši. Prostě jen zavřít oči a být jeho posledním lístečkem a s nádherným šustěním ve větru slibovat, že tu i příští rok budu.Sluncem živená míza mnou takřka proniká a já tuším, že … Prudce dýchám a nedokáži myslet. Mé ruce se třesou. Chci žít jako ten nejmenší lísteček na konci mohutné moudré koruny, která chrání staleté srdce. Obloha se zatahuje, hřejivé slunce se schovalo do těžkých, černých slzí. Schoulená pod stromem, čekající na první dar života, doufám, že i já společně s větrem naleznu ten správný rytmus pro svou duši tak najednou zachvácenou touhou, která mě neskutečně svazuje i dává volnost, o které se mi ani nesnilo. Čekám na tu první kapku, která mě snad zachrání. Dožaduji se jí jako strom na poušti, který ví, že zemře pokud nespadne dolů, ale ona si s ním hraje. Vyčkává až do úplného vysílení a pak konečně se spustí dolů a zachrání vše umírající a zaženě smrt, uvolní neprolitou bolest, a jak člověk, tak strom pláče nad svým osudem, ač strom štěstím a člověk prudkou bolestí, která se uvolní s prvním zahřměním. Prudce uvolněná tíha člověka upadá. Déšť utichá a slunce opět zahání poslední zbytky nádherného daru, který tentokrát byl darován všem osamělým žíznícím tvorům, aby uhasil jejich touhy. Tento jev dokáže však víc. Navždy bude chránit a když se na této planetě objeví snad až příliš zla, dokáže ho beze slova smýt. Hřejivé paprsky denního slunce osuší mé rozechvělé tělo, které se vystavilo dobrovolně této “očistě“ ve jménu spojení s tvorem, který opomínán staletími tu stál “sám“. Vím, že on mne nepotřebuje, smutně a plaše si uvědomuji, jak jsem ješitná. On má vše co potřebuje. Lásku své matky a lásku svých přátel, kteří ho dokáží ochránit. Jsou sice to jediné, co má, ale zároveň to nejdůležitější. A pak přijdu já a nabízím mu své přátelství, aniž bych si uvědomila, že mne může odmítnout. S hrůzou si uvědomuji, že se ho i dotýkám bez jeho svolení a až intimně si s ním povídám! „Omlouvám se,“ pronesu chraptivě a je mi smutno. Najednou mám pocit, že mi svým šustěním ve větru promlouvá do duše. Nechci si připustit naši rozdílnost a vstávám ze země. Jsem rozhodnuta učinit první krok - podání ruky. Dřímám malou větvičku ve své dlani a představuji si jako kdybych stála před člověkem! Něžně ho obejmu. „Snad mne pochopíte“, šeptám. Má touha se s ním sblížit sráží mé dosavadní hodnoty na kolena. „Co se to děje?“ promlouvám do větru a lehký vánek mne potěžká ve své náruči. Mám chuť si hrát jako malá holka , smát se všemu a všem. Smutek jakoby opustil mé tělo a já byla jiným člověkem. Přičítám tu radost Bohu, ikdyž nevím přesně jak se ta mocná síla nazývá. Název není důležitý. Zachvátí mne šílená touha utíkat. Pohlédnu na svého přítele a běžím, běžím čím dál rychleji. Mám pocit jakoby mě mohl běh osvobodit - jako ptáky a vítr. Jako ten nejmenší lísteček.

---