Jak se rodí báseň?

Těžko říci. Vezmu-li to čistě ze svého ženského hlediska, některé básně se rodí jakoby překotně, připomínají  porod ještě v sanitce, byť za asistence školeného personálu. Je to vcelku jedno, výsledkem je báseň-dítě. Ještě nerozkoukané, do povijanu zabalené a přesto čtenáři předložené. Některé  básně jsou ovšem porodem s těžkými křížovými bolestmi a poporodními komplikacemi k tomu náležejícími. Výsledkem je taktéž báseň-dítě, ovšem vyžadující neustálou pozornost. Nemylte se, těmito záležitostmi netrpí jen autorky poezie, nýbrž i autoři mužského pohlaví. Nejeden básník mi zde připomíná matku trpící laktační psychózou, která ve vysokých horečkách páše verše. Čím vyšší teplota, tím většího pochopení se autor dožaduje od publika. A publikum bývá bohužel natolik zblblé, že i když porozumí sotva třetině předkládaného textu, bývá ohleduplné a za nic na světě to nepřizná.Vždyť nastalého rodiče je třeba zahrnout láskyplnou péčí a pochopením, jinak by se mu mohlo srazit mléko, či vyschnout brk. Tak jako se stáváme rodiči od nepaměti věkův, stáváme se i autory. Je nám zapotřebí jak řádných informací a intuice, tak cviku. Bohužel  některým básním se nedostává tu jedno, tu druhého. Možná mě tolik netrápí špatné verše, které cvičené oko rozezná na první pohled. Trápí mě shovívavý pohled na ně. Ale ještě mnohem více mě rozčilují formálně dokonalé verše, kterým chybí šarm a šmrnc. Jsou jako dívky narvané do značkového oblečení, kterým za krkem kouká cedulka:Autor! On už to kdysi někdo pěkně popsal, že ho příjemně překvapí břídil, když sem tam nešlápne vedle, ale trápí ho, když si sám velký Homér zdřímne. Co proti tomu dělat? Soustředit se na text a nedívat se na firemní značku. Z básní by nemělo být cítit, že k porodu pracovala lůna hor a zrodila co? Sotva štěk. A nejhorší je, je-li štěk hodnocen ovacemi.