Jablečné mosty

JABLEČNÉ MOSTY

           ,,začátek románu".  ale ty konce!

    I. NECHOĎ K NÁM

    ,,No copak; tak už tu máme čápy. Nehledali jste nás dlouho?" ujišťovala se...
    ,,Počasí není špatné, obloha se vybrala," řekl strýček.
    ,,Máš pravdu, jako vždy..."
    ,,Děkuji. Neboj se, mám už čisté ruce. Můžeme jíst. Můžeme jíst?" s důrazem na ,,můžeme". ,,Notně mi vyhládlo. Aha, a k těm čápům. To víš, ti mají paměť. Jsem si jist, že to jsou ti loňští. A který to vlastně teď je rok?"
    ,,...Počkej: no ovšem: Řím byl založen před sedmi sty třiceti lety."
    ,,To už máme 8. století? To to letí. Ach, je mi už šestapadesát... Nebudu zas vzpomínat, ale v létě se tam přesto vydám. Tam, kde jsem se narodil: tehdy to ještě nebylo malé město, ale obyčejná vesnice. Lezl jsem po stromech, voněl ke květům, tráva mě řezala do bosých nohou - vlastně už jen tohle si pamatuji ze své první desítky let. Ale ty desítky přibývají... Nebo: poněkud později: pamatuji se, jak (promiň, nebylo to za tebou) jsem na koni jel do jakéhosi většího města; předtím jsem jí... posílal..."
    ,,Nemusíš mi nic říkat, milý..."

Posílal po poslu poslední dopisy. Proč poslední dopisy? ,,Každý jsem nadepsal ,,poslední dopis". Ale už tu máme to jídlo, že? Vracím se o třicet pět let zpět, vlastně dopředu; zpět dopředu - do této chvíle."

,,Do této chvíle jsem ti o ní neříkal, promiň. Ale teď jsem unavený."
,,Vím - vždy si přece po obědě odpočíváš."
Slezl jsem ze stromu (naši zahradu vroubí stromy). Cosi zakníkalo.

Přišla návštěva. Strýček (tak mu říkám) si hned tak neodpočine.
Jsou to manželé. Oznamují, že se narodilo. Dítě. Před půl rokem.
To dítě je tu také. Kradu se ještě blíž a poslouchám. No a dítě mezitím usnulo.
Je mi zítra deset let.

Zítřek už je tady. Strýček a tetička a já prý půjdeme brzy do města. Není zase tak daleko. Už jsem tam byl několikrát. Těším se na ten shluk lidí. Něco mě na něm přímo baví. Je těžké říci, co to je, asi nějaká barevnost a pohyblivost, vlnění. Rád sbírám taky kamení. Je vlastně pro tetičku.
Dítě spalo, a to je snad štěstí, celou dobu návštěvy. Trochu ze spaní mluvilo, totiž vrnělo. Ale na zahradě je slyšet nějaké vrnění pořád. To mrně, které se ještě nedávno nazývalo,,škvrně", obdivuji.
Až bude větší, určitě mu nikdy neřeknu: ,,Nechoď k nám!"

II.UŽ JSEM TROCHU VYROSTL

Už jsem trochu vyrostl a dověděl se hodně o tajemstvích a záhadách.
Dívám se na tetiččiny kameny. Beru je do ruky. Z kamenů čiší chlad. Z kamínků chládek.
Dívám se na ty kameny a cítím svobodu. Svobodně se toulám po své minulosti.
Jsem konečně sám. Dobře se vzpomíná člověku samotnému.

Nezapomenu na pohled jedněch očí. Nezapomenu na strom proti modři nebe. Nezapomenu na dítě, o kterém už byla řeč.

,,Konečně zase ve městě!" pomyslel jsem si, když mě strýček a tetička vedli za ruku přes tržiště. Kolem náměstí (Trhového náměstí) byly po všech stranách stánky s nejrůznějšími výrobky a potravinami. Vyvolávání, smích, hudba, překřikování, pestrost, neříkejte, že si nedokážete představit Jeruzalém v jarním slunečném dni. Lidé snad ze sto dvaceti sedmi krajů vychvalují to své, osli hýkají, slunce žhne, vánek věje. Cítím ho na tváři ještě teď...
,,Dívej se pořádně na cestu!" napomenula mě tetička. ,,Nevidíš, jsou tu rozsypaná jablka. Bylo by škoda na jediné šlápnout."
,,Tetičko, je pravda, že v ráji rostly jen jabloně?"
,,Bude to asi pravda. Ale dej s tím teď pokoj. Musím dávat pozor, aby nás tu neošidili."
,,Tady přece šizuňkové nebudou (někde jsem to slovo slyšel a zalíbilo se mi)!"
,,Ale pro jistotu mám oči ostražité. To nemůže škodit."
Dívám se na zem. Jdu. Vidím nohy v sandálech. Málem jsem do někoho vrazil. Jakási velká postava...

,,Dobrý den a buďte zdrávi! Vždycky se potkáváme jen na trhu. Tys vyrostl!" sklání se ke mně. ,,Chceš jablko?" Samozřejmě že si dám říct. Je lahodné. ,,Děkuji, pane... já vás znám. Nejste vy ten, kterému se říká Muž ze Severu?"
,,To jsem, chlapče, máš dobrou paměť. Tam na návrších je ještě dost zima; vydal jsem se od svých stád sem dolů. Syn pohlídá ovečky místo mě. Můžu se na něj spolehnout. Vždy v poledne vím, že se dívá na slunce, tedy za mnou na jih. Do Jeruzaléma on se vydává na podzim. Setkáváme se tu," a mrkl na mé dospělé, ,,rádi se svými přáteli..."
Odběhl jsem; kousek opodál vidím kámen, celý načervenalý, moc se mi líbí. Je oválný a vypadá trochu jako drahokam. A tamhle na mě nějaká dívka v bílém (v mém věku) mává... Po troše rozmýšlení mávám i já. Usmívá se na mě a pak se ztrácí. Ale co já? Já se taky ztratil!...
,,Kam se ztratili ti mí dospělí?" říkám si. ,,Ještě se jim něco stane. Kamínku, doveď mě k nim. Nebudou daleko."

III. O MÝCH DOSPĚLÝCH

Sedím na břehu řeky, je skoro vyschlá. Vzpomínám zase přes břehy časů a prostorů. Téhle řece se říká Tibera.
Měl jsem ji rád.
Ale popořádku.

Mí dospělí, můj strýček a tetička. Přijali mě za vlastního, když mi bylo sedm a půl. Můj milovaný otec byl bratrem strýčka Jonáše.
Maminku přežil o rok, dva, ani nevím. Byl jsem jedináček. Strýček a tetička (ta se jmenuje Rut) mají syna, ale vlastně ani mně, ani jim nebylo (tehdy) o něm nic známo. Mohl mít takových třicet let.
Tady by se dalo (na papír si někdo sedl; moucha) ještě něco uvést o Muži ze Severu.
Muž z hor byl přítel mých dospělých, Jonáše a Rut. Přítel už z let dosti (pro mě jistě) dávných. Znali se od roku, kdy bylo sedm set let od založení Říma.
,,To byl rok věru zajímavý," říkával strýček často. ,,V řekách bylo neobvykle hodně vody, ryby vyskakovaly z rybníků, slunce pálilo usilovně, nebe se tvářilo blankytně. Na horách bylo barevněji než jindy. Muže ze Severu, Davida, to proto táhlo do údolí."
Potkal Jonáše u jakési studny, slovo dalo slovo a vzniklo velké přátelství, kterým pookřála jejich srdce. To bude tou studnou, do které svítilo slunce, takže snítka mechu vypadala jako zářivé zelené sluníčko nebo dost podobně. Ta snítka mechu vás uhodila do očí přímo těsně pod hladinou; byla jediná. Mech si nechal hladit své vlasy studenou vodou a zdravil slunce...

Obraťme list...
Náš dům prý má dvě stě devadesát let. Pokouším se představovat si tehdejší vůni vzduchu (jistě i tehdy voněl po včelách, které prý letí často až od moře za jablečnými a i třeba včelími svými láskami, které (ano, opět ,,které"!) rozpřahují náruč jen pro ně). Vzduch musel vonět vždy stejně, teď jako před třemi stovkami let. Ale nechce se věřit, že nějaké dávnopředtím, dávnodřív, ,,dávnodřívějcno" vůbec bylo. To se dá jen vyvozovat z bzukotu včel. Vždyť i ten řekne o tom víc než nejasné a protichůdné povídačky starých.
Jednou jsem se setkal, to jsem byl na pobřeží toho největšího moře, co existuje, setkal s velmi starou paní. Říkala, že je ze Sáby. Ta vyprávěla mně a Davidovi o kouzlu sábského kraje, o dávné a dávnější minulosti. Ale její vyprávění aspoň mě uspalo. To jsem byl ještě šťastný.
Dá se to říct i ,,právě teď jsem šťastný"? Nemusí, není na to čas.

IV. PRÁVĚ SE TŘESE ZEM

Není to žádné zemětřesení. Před tržnicí v Jeruzalémě pobíhají sloni, vypadá to, že se pokoušejí tančit. Sloni, jak vidím, nemohu přehlédnout přece tu hradbu šedi, která se tu valí, v nepopsatelném, nevylíčitelném zmatku, snad se strachem?, se potkávají a jakoby si šeptají. O čem, možno se jen dohadovati.
Zrak se neochotně obrací jinam. Hlavně nad hlavu - obloha modrá víc a víc: je to modř opravdu nekonečně krásná. Mrak se zvolna pohybuje po nebi - vždy, když to už vypadá, že zakotvil, změní tvar a pohne se. Vydržím se dívat na nebe (a nepovažuji to za čas probenděný) dlouho, dlouho. Zpívám si a myslím na Metuzaléma.
Metuzalém: 969 let. Nebo žije pohádkově - dodnes? Zdá se, že jeho potomci nepřekročili jeho stín: ba - to je jisté - najednou se (může za to kataklyzma?) zkrátil lidský věk - skončil věk zlata... Nepřekročili ani stín dnešních obyčejných krátkověkých lidí - a krátkodechých.
Myšlenky se ochotně obracejí jinam. Je to dobře, nebo špatně?
Za slony se víří písek. Jeden slon nabral žlutý sypký před chvílí zmíněný do chobotu a trousí ho teď po zápražích domů a možná by ho rád ,,chrstl" i do tváře svých trýznitelů.
Rostliny se nehybně a pyšně pnou k obloze. Je krátce po polednách. Sloni jsou pouhou předzvěstí toho, co se stane za několik chvil.
Na zemi leží prsten. Cosi mi říká, abych ho zvedl. V ruce zvedám, v prstech držím chtě nechtě i papírek. Vysype se z něj písek drobný jako ouška jehel... Na zemi něco cinklo, ale kousek za mnou. Koruny stromů, pod kterými rád ležívám, ty znají mé nejtajnější sny. Patří k nim i objevit stopy tajemna v každém neproneseném slovu. V mlčení.

Když už byla jednou řeč o Tibeře, po které plyne věčnost tak pomalu, přiznejme, že při pohledu směrem k jejímu dnu se točí hlava. Hlava každých očí, hlava patřící očím kterýmkoliv. Stačí se jen dívat po hladině a spíše je pociťována známá touha plout. Nebo letět k moři.
David se často a dlouze věnoval myšlenkám postavit si koráb. Nebo aspoň prám. Dovedl zacházet se dřevem.
Toho večera se zadíval na západ. Vypadal překrásně. Bral dech. Opomenuté zážitky přicházely bezděky na mysl a byly pochopeny.
Cesta před ním se otvírala dodaleka. Lekala ho, nebo ani zdaleka? To se neodvažoval odhadovat.
Proti slunci se objevil měsíc, ale ten byl vzápětí přikryt mraky. V dětství rád pozoroval celé večery měsíc ze svého příbytku; prodíral se oblaky a ani se při tom nezachvěl...

V. KOLIK JE ČASU?

,,Tak si sedněte," byl vybídnut.
A vybízející zavřel dveře a opět pokračoval ve psaní dopisu, když nejdříve přelétl očima tyto již skoro oschlé řádky:

Jak jen se to mohlo stát, že mezi tolika lidmi se nenašel nižádný opravdový člověk? Ale naštěstí to trvalo jen pár dnů. Po tom jsem spatřil Tebe. Ujala ses mne v mém trápení, podobném malomocenství. Slýchal jsem mnohokráte, že je to nemoc strašná. Omlouvám se, že k něčemu takovému se přirovnávám, ten svůj stav. Ale mé rozpálené čelo, na které jsi přiložila šátek, roušku, vědělo své.
Vím a znám vůbec Tvé jméno? Zázrak je, že jsme se setkali. Ale slyšel jsem už jen od Tvého bratra, co bylo dál. Nějakou nemoc jsem to mít musel. Jsi snad lékařka? V naší době a zde? Je to další zázrak. Neřekl snad někdo, že i láska je nemoc? Jsem snad první?
Přece jen si vzpomínám na chození po špičkách, které bylo možné občas zaslechnout. Horečky sužovaly a zužovaly můj dech. Kašel, strach vůbec se nadechnout. Nikomu bych to nepřál. Vzpomínky na Osamění mysli... Neznámé cesty... Tváře. Míhání beze smyslu, ba beze smyslů! Přeludné hry šaleb. Ale takové to opravdu bylo. Zatím se nenašel nikdo, kdo by to dokázal přesně popsat a vysvětlit... snad za tisíc let to někdo zažije znovu.
Ale pak mi začaly ve snech zářit jakési jediné tváře; natáčely se ke mně jako rostliny za sluncem. Já si přitom jako slunce nepřipadal právě ani v těch snách. Ale téměř jsem si byl jist, že

Rozmýšlel se, kde přestal v myšlenkách. Taky vzpomínal, jak se svou sestrou v těch nedávných dobách snil o Egyptu - to když chodili za vesnicí po pahorcích a povídali si, co jim říkal večer déšť. Hudba deště při bouři, ostatně ne časté, zvláště při bouři od východu, při které jsme se zapomínali dívat pod nohy a utíkali hlava nehlava ,,nenoha", velbloudy snad předstihajíce, tak jsme si připadali rychlí. Všudypřítomnost kaluží a kamenů, kaluží mezi kameny a kamenů v loužích. Aspoň to mi po sestře zbylo.
Bude ještě někdy možné v dopise pokračovat? zamyslel se. Mžitky mu běhaly před očima. To nebylo v tomto okamžiku až tak nepříjemné. Aspoň se něco dělo.
První kroky a pohledy. ,,Vy jste ještě tady?" Zneklidňující mizení. Taková tma! Neuvěřitelnost snů. Probuzení v čtyřech různých dobách. ,,My se přece známe!"
*
A změny pokračují. Plynoucí řeka by mohla vyprávět. A vyprávění - to je to její plynutí bez přestání.
Času nezbývá příliš. Měsíc dvakrát prošel svou cestou. Za dnešek taky proplynulo už tolik času - plýtvavě a bez povšimnutí. U řeky Tibery, jejíž vlny vyskakují, tříští se se zvukem zpěněností a zuřivostí (ve skutečnosti radostí, radostí z rychlých přesunů kvant vody), mi tedy plyne čas velmi rychle. Už je snad zase o rok více. Prý jsou příští rok olympijské hry.

VI. KOLIK PADLO

Jonathan Chapman si utřel pot z čela. Nevěřícně se díval kolem sebe. Nepoznával nic. Nová země a nové nebe nad ním.
Už dlouho? Ano, již dlouho je tomu od roku, kdy byl založen Řím. Je to celá věčnost věčností.
Nebem jako každý den pomalu plynuly mraky. I když s pohledem na ně ještě před chvílí sliboval, že půjde na sever, šel na jih. ,,Vezmu ten příští dostavník, bude to víc stát, ale projdu se." Na jedné straně řeka pojmenovaná po krocanech, na druhé straně skalní stěna. ,,Vypadá to tu jako v Turecku v solné oblasti."
Naproti zpoza zátočiny vody vyšel jiný pocestný. Měl modřinu nad levým okem. Šel z bitvy? Ruce měl spíše jako klavírista.
Ale: při zadívání se na něho Jonathan chválil Boha za to, že není sám tak zřízený. Slyšel hvizd dělových koulí a byl rád, když imaginární zvuk hned zahlušil skutečný trylek.
Pocestný se smál a vtipkoval.
,,Já jsem Andrew. Jsme to tu správně v Americe? Není to snad ta zpropadená Evropa, v té se tolik válčí! My jsme přece civilizovaná a bohabojná země? A to až tam nahoru, kde žijí jen karibu v okolí těch pěkných pár desítek pevností."
,,Znáte snad ty Forty?" zeptal se Jonathan. ,,Já tedy tam strávil jen tři měsíce a to nedá velkou představu."
,,Jenže záleží na tom, které roční období to bylo. Tedy jaro? Ale víte co, jsme tedy sousedé. Dobrou noc, příští týden si to můžeme vyříkat, spěchám."
A cesta Jonathana vedla přes několik kopců (zadýchal se pořádně), slyšel skřeky orlů a nevěděl ani, jestli jde k dostavníkové zastávce správně.
Když uviděl první domy, už mu to bylo jasné. Je doma, odkud o půlnoci odjede. Chytil do ruky Bibli a Waltera Scotta.
*
Zatím Andrew plaval přes řeku. Ryby před ním prchaly, voda šplouchala pod nárazy paží nezvykle hlasitě. Přírodou se plížil uprchlík. Ale voda nebývá tichá. Prozradí uprchlíka?
*
Minula půlnoc. Na té půlhodině nesejde. Jonathan se probral, vyšel před dům s malým tlumokem neznámého obsahu, přešel ulici třpytící se měsíčním deštěm. Dostavník teprve přijížděl. Koně už bylo nutné vyměnit za odpočaté. Nasedl, zatímco přestávalo pršet. Protože měsíc už rychle zapadal, nemohl si všimnout, že na plotě jeho domu visí papír s popisem hledané osoby. Ten nápadně připomínal Andrewa Goodneddyho z Texasu.

VII. FIČÍ

A tradá na cestu.
Za pár mil dostavník zaplnili lidé do posledního místečka - plně obsazený dostavník měl někdy šest lidí, někdy šestnáct dětí. To však ne přímo tento dostavník, ale školní stejného typu. Škola někdy stála pěkně daleko od farem a domů.
Byla tam i jedna manželská dvojice. Z rozhovoru bylo zřejmé, že pocházejí z Říma; ve Státech však pobývají už... eco, sedm let.
Hovorný mladík z opačného konce a rohu místnosti na kolech vyprávěl, i když to nikoho nezajímalo, o sobě a svém bratru - starším.
,,To jsme ještě neměli toho našeho benjamínka. A opravdu se tak jmenuje. Ale to zapomeňte. Jinak: já a moji bratři jsme tedy parťáci! Zpět: Každý večer - to mi bylo sedum a začínal jsem chodit do školy - to je skoro vzácnost - mi musel vyprávět, co, vzdělanec, za ten den přečetl. Já musel poslouchat. Ty knihy se mi pletly. Nebo jak blábolil o těch jakýchsi cestách prstem po mapách světa! Počítal města různých států. ,Kde je nejmíň měst, tam se odstěhujem, uvidíš,' říkal. Ale opravdu já chtěl už neposlouchat, on byl mluvný ještě víc (a je) než..."
,,Vy?" Jonathan se zadivil.
,,No. A když to spočet, odstěhovali jsme se sem. Ale Ben zůstal."
,,Je dnes, nebo zítra?" vyrušila paní Giulietta. Odpověď manžela zanikla ve vodopádu slov.
,,Pane Chapmane, nebudíme vás?"
,,Ne, sousedé, ne."
,,Ale musím vám to dopovědět. Pochopili jste, že se vydávám za Benjamínem. Psal, že je mu těžko." Zbytek Jonathan neslyšel, spal. Vrdlouhal bych, kdybych řekl, že i já jsem spal.
Mluvil ještě dvaatřicet minut, zatímco kolem fičel vítr. Při zastávkách, přepřahání i jízdě.
,,Těžko. Komu by bylo lehko; musí se starat o chaloupku a rodiče. Je mu myslím deset měsíců a dvacet let."
Mladíku (podotkněme) je dvacet šest. Přestává být mladíkem.
,,Ben je pořád sám sebou. Je to originál chlap; dobrák od kosti." Stáli a byl slyšet štěkot. Těšili se, až budou ve svých cílech.
,,Ben je z nás nejlepší člověk. To tak bývá. Vrací všem tu starostlivost, kterou jsme mu od kolébky věnovali. Slzím, když si vzpomenu, jak se jednou ztratil (půl dne jsme hledali), o mnoho měsíců dřív, v jednom roce stáří, se v zářijové noci málem udusil. Mám i sestru: ta přiběhla z vzdálené místnosti; já spal dál."

VIII. JAK SE BLÍŽILA PŘÍTOMNOST

Dopis pokračoval.
Téměř jsem si byl jist, že to slunces byla a jsi Ty. Jsem si jist, protože slunce je jediná jistota. Ale pak jsem Tě ztratil. Otálím, jestli mám psát oklikami. Došlo snad k záměně osob? Bylo to určeno mně?
Toho dne bylo opravdu krásně. S jarem o rok dřív se to nedalo ani zdaleka srovnávat. Měl jsem sice hlad, ale to mi vůbec nevadilo. Jeho osten nebodal. Tři dny hladu mi prospěly.
Spánek minulých myšlenek se neklidně převaloval. Masy vody se tříštily do vzduchu suchého jako troud. Jako dítě brouzdající se kalužemi, které v nich vidí nebe, a ne jejich břeh, a na tom nebi hvězdy i ve dne, konečně jsem...
Z tohoto souvětí byl pisatel opět vyrušen - vlastně není divu. Tak se zamotanými vlákny nutno zacházet. I když nebudu zacházet do podrobností, řeknu, že nadhled je nutný a důležité dopisy se musejí psát aspoň šest dní. Pak si odpočinout.
Z hor šla oblaka. Přesto slunce vítězilo.
Odpočinek od psaní nebyl vůbec odpočinkem od slov.
Přišel kdosi - vybídnutý.
,,Nejsem snad odmítnutý?"
,,Ne, pane Ben... Ben Ariote. Tak: tvrdíte pořád, že nevíte, kde máte bratra? To vám mohu a nemusím věřit."
Sova zamávala křídly a popolétla.
,,Nepřišel k nám už několik roků, opravdu - asi čtyři to bylo."
,,A jakto, že si to tak dobře pamatujete?"
,,Můj bratr, který si teď říká Kariot, umí dokonce psát, a napsal nad dveře něco ve smyslu ,,>>Odešel jsem toho a toho dne a hned tak nepřijdu.<<" "
,,Nemyslete si, že potřebuji vyzvídat. Mám na to asi tak zrovna pomyšlení," a zasunoval dopis pod listiny úředního rázu. Seděl proti němu a cosi ryl do stolu nehtem. Vypadalo to jako mapa?
,,Jsme určitě stejně staří - rozdíl bude nanejvýš kolem pěti let." Nemyslím si o něm, že bude teď na scestí. Kde to jsem já? Ale jen by mne zajímalo, co dělá. Proč odešel? Znal jsem ho jen hodinu. Poslal mě vlastně hned pryč. Místo toho odešel on.
Jeho bratr to přece všechno ví. Chce pohárek vody. Žízeň pálí jako oheň. Ano, mléko by taky pomohlo. Slyšel, že odjíždím. Zítra, a proto chce ještě využít času a prosit o prominutí bratrovi, Kariotovi. Ben Ariotova žena čeká, on sám musí jít už za ní. Zůstalo asi něco nedořečeného. Pohárek bere s sebou. Žízeň má ona.
Toto setkání pisatele rozladilo. ,,Mám zrovna teď listiny a neúřední zaneprázdnění. A do toho něco mezi tím. Přijde někdo, o kom by.. návštěva, o které by se nikdo neměl dovědět. Ale co, nejdůležitější je teď ten dopis od srdce, nemocného a toužícího se vymluvit. I když svět jej přehlušuje."
Sova chtěla pozdravit polední vyrušení ze svého spánku. Zamávání jejích křídel bylo osvěžením ve vzduchu zaplněném napětím.
Ariot, Ben Ariot, zatím donesl pohárek vody k místu onoho požáru - vnitřního požáru. Vnitřní oheň může vycházet z různých míst a chce různé uhašení. Některý naopak ovšem dmýchání. Některý se uhasí vlastními slzami (hořkosti), některý cizími. Slzy i zostří zrak a zaměří jej na to důležité. Je to viditelnější. Pevné obrysy se zpevňují ještě více a prodlužují se stíny v srdci. Čím delší stín, tím delší působení světla a tím větší nevykořenitelnost myšlenek ze srdce.
Žena vodu nedočkavostí vypila téměř naráz. Přijala ji s takovým povděkem, jako vyprahlá země přijímá déšť.
,,Teď můžeme zase jít. Máme co dělat na dlouhou dobu. Musíme jít. Víme, kde by mohl Kariot být. Myslím, že my mu můžeme zabránit, aby neudělal něco, co by bylo už neodčinitelné -----"
Odcházeli, zatímco sova se uklidnila a ten synovec Jonáše a Rut, Rut a Jonáše - Rut měl raději, Jonáš byl problematičtější povaha - se za nimi díval. Co viděl? Svýma očima --

IX. ZACHRÁNĚNÁ RYBA

Rybář pozoroval mozaiku vytvářející se na jezeře vlivem slunce zapadajícího po dobrém dni. Představoval si, jak by se Jeruzalém odrážel v této vodě. Náhle zjistil, že se dívá vlastně do nebe a vidí tam zřetelně tvary onoho města. V té chvíli nevěděl, kde je.
Bylo to v Americe. Andrew rybařil rád, ryby mohly mít názor i jiný. Ale ptejte se ryb v Americe a svatých v Africe!
Tiché místo nebylo dlouho k nalezení. Neklid byl donedávna hlavně v nitru rybářově. Jedná-li se o Andrewa, musíme přiznat, že jeho přímá bohabojná povaha vlastně neměla důvodu brát na sebe maškarní tvář, masku světáckosti. To mu naopak škodilo; ale nemohl nakonec za svou podobu s Jidášem kraje, který opět něco provedl.
Rybářství bylo jeho pouhým oddechem. Povoláním byl stavitel železnic. Zaměstnával hodně nádeníků, při tom se mohlo jeho dobré srdce vybarvit.
,,Co teď? Asi do přinejmenším sousedního státu, aby se pozapomnělo na to, co se stalo - - a pořádně, co se stalo na můj vrub, nevím. Ale na sever, nebo .. do Mexika? Nebo třeba do Bostonu? Čaj by teď vyřešil i jiné otázky. Nebo do Evropy? Ještě dál? Nebe je všude stejné. Ale vždyť se můžu vrátit určitě dřív, než bych se teď nadál."
Slunce svítí už jen zpolehoučku, světlo na hladině vytváří jen nitky, hedvábné s barvou až do bíla.
Bílo a černo přes modro bylo i teď v těsném sousedství.
,,S přechodem za aspoň dílčí hranice čekám do zítřka."
Rozechvívá ho malinký strach.
Strášek. Strach, že by se dal krájet a nazvat i Little Big Horror. Strach, který asi měli jeho předkové, když doputovali do pustých nekonečných končin prérie. Poselství strachu: chytnou tě a poznáš, zač je toho loket. Pár ran to nevyřeší. Rán pár ještě zůstat na tomto břehu hranic je nebezpečné. Kalendář, kdyby jej Andrew potřeboval, by měl zrovna ukazovat, že je dost pozdě na čekání. On to totiž věděl i bez rady kohokoli a čehokoli z papíru.
Strach dokonce z toho, až takový v některých okamžicích byl, že na něj poštvou ,,soudce Lynche", který nemá zajisté sametové metody.
*
Zítřek tu už dávno je, dávno byl. Mexiko je vytouženou zemí pro dobrodruhy všeho typu a druhu. Seděl ve vlaku proti seňoritě - to už v Mexiku - a vlak se nechtěl rozjet. Počítal rychleji než jindy do tisíce, a když ani potom,,strojvůdce nezabral" (v Andrewově vyjadřování to znamenalo prostě, že nebýt na rovině, ale na mírně se zvedajícím svahu, snad by se nanejvýš dýmající monstrum se svou zápřeží vrátilo poslušně pod kopec, tím spíš, že takoví strojvůdci ani nezabrzdí), začal nervózně vyhlédat z okénka, v němž v parném kaktusovém slunci se odrážela i seňoritina tvář vroubená paprsky zlatých pramenů vlasů.
Naštěstí k seňoritě přistoupila její přítelkyně, jiná, její sestra, přisedla. Andrew zaslechl hovory o starostech s manželi, a hlavně proto se vytratil. Nikdo ho tu sice neznal, ale nemohl vědět, co dokáže fotografie na ulici příhraničního města. Když z písečného prostranství ,,nádraží" nahlídl do lokomotivy, pomyslel si, že, a hned si to řekl, to bude strojvůdce falešný. Ten jeho pohyb v tom Andrewa utvrdil. Strojvůdce, když zahlédl, jak se na něj kdosi neznámý zaměřil byť na chvíli utkvěním zraku, se totiž zřetelně chystal utéct. Ale rozmyslel si to, bylo by to příliš nápadné.
Každý někdy utíká aspoň sám před sebou. Chtěl by se propadnout do země, změnit se v plaza, rybu, pouštní vítr.
Když Andrew odkráčel, strojvůdce se konečně odhodlal odejít z kabiny. Za ojedinělým keřem si strhl umělý, ale věrohodný knír. Zdálo se mu, že tu tvář, Andrewovu, odněkud zná. Narovnal se a rozhlédl se po kraji. Potřeboval se seznámit se svými vyhlídkami.
Příliš vábně to nevypadalo. Bylo by nejlepší se ještě svézt, ne však nejbezpečnější. Při troše štěstí se uchytí na farmě a bude každý den třeba i vyhánět dobytek na pastvu. Hlavně ať mu pila dobře řeže ty starodávné stromy a ještě starší pařezy. Být čeledínem a být svobodný, dvě možnosti, ale jedna z nich musí z mé mysli pryč, dám si jméno Joe anebo Frankie a dlouho tam vydržím. Nechám se komandovat. To není umění. Protože něco umím, proklouznu každou sítí. Jako slaneček, úhoř. Hořím-

X. NEDOČKAVOSTÍ
- Abych už mohl pracovat s těmi všeuměly, co byli určitě při některých ze svých dosavadních povolání i na lodi v Indii (aspoň západní oblasti toho jména tam na jihu, na sever od jezera Maracaibo). Zavírají, zvony.