Z NAŠICH POUTÍ - OKOLO LIPSKÉ HORY

OKOLO LIPSKÉ HORY - 8. 6. 2002

Tento výlet nám vyšel na Medarda, jehož kápě se opravdu vydařila. Již ráno pršelo tak vydatně, že po schodech před nádražím v Praze-Bubenči se valila voda. Šedivá obloha s roztrhanými cáry ještě tmavších mraků nedávala naději, že by ten den úplně přestalo pršet. Středohoří ale mělo co nabídnout již u Lovosic, kde byla obloha olověná a nad některými kopci byly mraky světlejší a připomínaly kouř.Lovoš a Radobýl jako by se snad po milionech let znovu probouzely... Příroda snad touto náladou chtěla připomenout drama zrození Českého středohoří . i v tom je zvláštní kouzlo této krajiny.

Protože jsme se nechtěli bořit do bláta, volili jsme vedlejší úzké silnice a vyasfaltované lesní cesty. Z Medvědic jsme se vydali na cestu kolem Lipské hory a zpět jsme se vraceli přes vesničky Lhotu a Mrsklesy.

Krajina hýří sytou zelení, v níž se zvláště vyjímají kvetoucí keře černého bezu a šípků, které lemují naši cestu a rostou i volně na loukách - nádhera! Tráva je většinou již přerostlá, převažují v ní vyšší "bílé okoličnaté rostliny", kterých je hodně druhů navzájem si podobných, takže se špatně určují. Již kvete kakost luční i krvavý, pryskyřník prudký, různé druhy jetele a vikví, kopretina, kohoutek luční a místy ještě opožděná šalvěj luční. Žluté květy kozí brady jsou částečně zavřené. Déšť je chvílemi mírnější, dokonce i ustává. Trochu se začíná vyjasňovat, ale je to spíše předzvěstí dalšího vydatného deště. Schováváme se v lese pod stromem a uvažujeme dokonce i o tom, že se vrátíme, abychom neprochladli, když jsme promáčení. Nakonec vytrváme a pokračujeme v cestě, která vede typickým středohorským smíšeným lesem. Zaujala nás přeslička rolní u cesty a dále dva velké květy růže galské, která je rostlinou našich nejteplejších oblastí. Není jednoduché květy vyfotografovat když prší a je šero. Tu a tam spatřujeme zatím jen listy nádherného bodláku - pcháče bělohlavého. Vycházíme na louku, kde nás zaujmou první rozkvetlé bodláky - pcháč šedý. Myslím na motýly, kteří jsou teď někde schovaní - a jako bych jednoho přivolala - objeví se bělásek, který jen tak přelétne.

Pozorujeme krajinu i oblohu. Déšť se mění v přeháňky. Vlevo se vynořila znělcová Lipská hora 688 m vysoká, kterou obcházíme. Působí mocným dojmem tak jako většina středohorských kopců zvedajících se téměř z roviny. Je to zvláštní homole lpodobná Milešovce, nemá však rozhlednu a je ještě více nesouměrná se strmou jižní stranou a pozvolnější zaoblenou stranou severní. Obdivujeme skalní útvary, které na nás vykukují z vrcholové partie hory. Na cestě potkáváme hlemýždě, které sbíráma a dáváme je do trávy, protože tu přece jen občas projede auto. Přes cestu nám několikrát tiše přeběhla srnka.

Objevujeme další květenu - mochnu husí,chrastavec, rdesno hadí kořen a teplomilný žlutě kvetoucí kozinec, pravděpodobně se jedná o kozinec sladkolistý. V louce bychom jistě našli více druhů, ale další vodní lázeň už nechceme.

Viditelnost se zlepšuje a před námi se začíná rozevírat postupně panoráma našich milovaných kopečků - Solanská hora, Děkovka, Plešivec, Vršetín, z něho je bohužel "díky" těžbě už jen torzo, Košťálov s Jezerkou, Sutomský vrch a Boreč. Královna Milešovka je schována za Lhotou a Ostrým. Vzadu na východě se v mlžném opatu majestátně tyčí Lovoš... Pohled na kopce umocňuje naši dobrou náladu a navozuje pocit zbožné úcty - poutníci se pokorně sklánějí před krajinou, která je jejich srdcím tak blízká, a proto je nemůže odradit ani déšť na Medarda.