Harko

    Byla jako vyklubané Ošklivé káčátko, ne přímo labuť, ale víc si věřila. Tou dobou zrovna jela na jedno soustředění, pár dní, snad až moc krátké na cokoliv vážného...ale jela tam. A tam se s ním potkala. S ním a s partou dalších podobně zaměřených lidí. Skvěle se bavili, úplně všichni, avšak on jí zaujal. Nebyl krásný, ale měl duši filozofa. Jenomže byl zahrabaný ve svém virtuálním světě onlineové hry.    Občas nevěděla, jestli mluví vážně, nebo se pohybuje kdesi ve fantazii. Ale když s ním mluvila, díval se jí přímo do očí. Nebyla na to zvyklá a po pár vteřinách uhýbala pohledem, jenomže právě v těch očích našla to cosi neuvěřitelně krásného na něm. Někdy se třásla, když nevěřila, že se do těch očí dovede dívat tak dlouho, aby nic nepoznal...možná jen potřeboval soustředit se na někoho živého...

   Myslela si, že tu možná je určitá šance dostat ho z jeho filosofických nálad, kdy se stranil větší pozornosti a zamyšleně seděl...Bavila se s ním, vedla i ty filozofické hovory na témata, která by mnoho lidí nenapadla...A propadala se hlouběji do těch očí.

    Jenže on nebyl stejný jako většina lidí v jeho věku a ona se ho bála dotknout, snad aby se fyzického kontaktu nijak nezalekl. Mnohokrát toužila prostě vzít jeho tvář do dlaní a políbit ho, snad z nějakého omamného šálení smyslů, ale nikdy to neudělala. Co kdyby se rozplynul?

   Ze soustředění jeli společně autobusem zpět domů, měli školy jen pár bloků od sebe, ani to nevěděli...A jí došlo, že ho nejspíš nikdy neuvidí..Snad z jakéhosi vrozeného duševního hnutí ho nechtěla nechat v tom virtuálním světě a snad v tom byla i malá sobeckost, nechtěla se ho vzdát. Vyměnili si čísla a začali se s celou partou scházet.

   Byly to skvělé momenty, když byli všichni spolu, ale on byl stále trochu ve dvou světech...A tak se rozhodla k  něčemu, co se zdálo být nevyhnutelné. Věděla, že aby toho dosáhla, zabere jí to moc času a soustředění na úplně jiné věci než doposud, ale najela na internetové stránky té hry a zmáčkla tlačítko "Registrovat".

    Nepřipouštěla to, ale měnila se. Nic mu o té registraci neřekla. Navenek byla s celou tou partou stále normální a i s ním vedla filosofické debaty, ovšem nebylo to jako dřív. Začala se odcizovat světu, stejně, jako on. Snad už necítila nic z té původní myšlenky na jeho spasení, protože stále myslela na tu hru. Byla jiná. V té hře se s ním taktéž seznámila, bavili se na chatech a ačkoliv "stáli proti sobě", byli, řekněme, přátelé. Jenže to bylo jiné.

   Ona už to přestala vnímat, netušila, co se s ní děje. Byla mimo kolektiv a vlastně se pomalu přestávala bavit i s ním. Avšak to už parta zaregistrovala. A co víc, i on si všiml, že už proti němu najednou nestojí ta usměvavá a humorná holka, ale někdo úplně jiný. Zamlklá, tichá dívčina s pohledem upřeným někam do dáli a nepřítomným výrazem u hovoru. Docela ho začalo zajímat, co způsobilo tu změnu. Nezeptal se jí přímo, toho se neodvážil a nejspíš by ani nevěděla, na co se jí ptá. Přestal navštěvovat ty internetové stránky. Najednou mu to bylo úplně jedno. Ale jí jednou našel sedět skoro přikovanou k obrazovce počítače. Nespatřila ho, musela na chvíli odejít, a on mezitím zjistil, co se s ní vlastně stalo. Nezbývalo nic jiného, aby znovu nezabředli.     Smazal to.

"Jessie?" "Co?" Pomalu se probírala z transu. "Jsi Jessie." Cosi v jeho hlase bylo mírné.

-Co teď ? Mají se dát dohromady? ....Mají? Bude to jako z červené knihovny, kterou striktně odmítám...Ale co, je to testverze.-

Její oči zmizely z té dálky a usmála se. "Cože?:) Tak ty to víš?:)" Usmál se také, ale on se nevrátil zpět na začátek. "Proč?" Jeho stále mírný úsměv se nikam neztratil. Usmála se a sklopila oči. A šla blíž. I kdyby se rozplynul. Políbila ho.

    Políbil ji. Skutečně jemně pohyboval rty. Měkce, něžně. I on se změnil. A nemluvili, jen ho objala a on objímal ji. Slova se vytratila a zůstal zážitek. A zůstali oni dva. Zůstali spolu.