Havran

přečetl jsem si anglický originál od E.A. Poea, a rozhodl ho po svém přeložit...

Havran

Kdys ticho o půlnoci, bádal jsem a byl slabý,
nad podivnými a všetečnými svitky zbytků zapadlých -
zatímco jsem klimbal, téměř spal, přišlo ke mně nenadálé zaťukání,
jemné něžné ťuky - ťuk na mé dveře salónní.
„Host, či zdání, ťuky - ťuk znenadání,
jednou dost a pak jen ptaní.“

Ach, zřetelně pamatuji si, leden ponurý byl kdysi,
každý uhlík stíny tvořil, ukazoval barvy,
dychtivě jsem ráno chtěl, marně pomoc hledal jsem,
z mých knih ulehčení zármutku, žalu pro Lenoru -
pro vzácné a zářící panenství svou ji Lenorou -
bezejmennou a také věčnou.

Hedvábný, smutný šelest záclon nachových, neurčitý byl jsi,
vzrušil mne a plnil mne fantazií, jakou poznal jsem jen kdysi,
tak teď skrytí srdce mého bití, stál jsem v opakování.
„Čísi host prosil vchod, mé dveře salónní,
pozdní host klepal na mé dveře vchodní,
jednou a dost a pak jen ptaní.“

Tu má duše sílí, váhá řeč s velkou pílí,
„Pane“ - říkám, „nebo Paní, prosím Vás vážně o odpuštění“,
já byl v lehkém spaní, když přišlo jemné zaťukání,
a tak slabé ťuky - ťuk na mé dveře venkovní,
nebyl jsem si jist, neslyšel Vás - otevřel jsem s lampou putovní,
venku tma a jenom ptaní.

Hluboko v temnotě zírání, stál jsem dlouho v podivení,
obava, snu chtění, ne osud vyzýval to mé snění.
Ale ticho plné nerušení, ani tma nedala mi znamení,
jen jedno slovo z povídání, to slovo šeptání: „Lenoro!“
To mé lehké šeptání, ozvěna se vrací: „Lenoro!“ -
jenom to a jen ptaní.

Duše má mne pálí, když při návratu vidím pokoj bílý.
Brzy slyšel já opět klepání, silnější nežli předtím,
říkal jsem si „asi padlo za okenice cosi“,
vyhlédnu ven chtít taje prozkoumati,
ztuhnu, srdce ztiším na moment, ten taj vidět chci -
jenom vítr a žádní ptáci.

Otevřel jsem okenici, když tu jen tak přecházející,
vstoupil havran vznešený jak středověk dávný.
Vstoupil bez poklony, přišel bez váhání, a pak prodlel,
ale s výrazem pán či paní, vzlétl na mé dveře vchodní -
nad sochou Pallady povýšený jak ty dveře venkovní -
povýšen a sedíc, a nic víc.

Když ten ebonitový pták dal mne pokušení, povolil mi smání,
měl vážné, přísné chování, značíc dobré vybrání.
„Ač Tvůj chochol jsi, tak zbabělý jistě nejsi“ -
starý a ponurý havran sinalý oholen putuje -
„řekni, jak Tvé panské jméno je!“ -
Havran radí, je jen ptaní.

Žasnul jsem tak neobratně, slyše rozmluvu tak jasně,
ačkoliv jeho odpověď trochu význam, trochu váha tak nudně,
proto nemůžeme pomoct svědčiti, že neživé lidské bytí
když bylo požehnání, pohled ptačí přes dveře salónní -
pták či zvíře nad bystou rytou na dveře jeho venkovní,
takové znění, jako ptaní.

Ale havran na soše dlouze sedící, k tomu tiše mluvící,
že jen slovo, jako duše jeho - jedno slovo planoucí.
Nic jiného než vyslovil, ne pero, jen se vzrušil -
sotva více mumlajíce, že přátelé dříve přiletíce -
na zítří opustí mne, jak naděje má již dávno přiletíce.
Pak ten pták pění, říká: „Ptaní.“

Jeho výrok vhodně vyřčen, zlomeným tichem poplašen,
nepochyben, co je jen jeho rod vysloven,
chycen nešťastným mistrem, nemilosrdným neštěstím
sledovány rychle a rychleji, jeho songy - vrhnuté břímě,
cesta jeho naděje, melancholie vrhnuté břímě,
ptaní jen.

Ale havran dosud zlákaný, má smutná duše k zasmání,
jen kroužil jsem na podušce usazen, před sochou a ptákem,
pak samet - potopení, věštil jsem i spojení
přízraku k přízraku, mysle co osudný ten pták dávný -
co ten ponurý, sinalý, vyzáblý pták starodávný
značilo to kuňkání, že jen ptaní.

To seděl jsem v přemýšlení, žádná slabika k vyslovení
ptákovi, jehož oči žhnoucí propálily mé nitro vroucí,
to a více seděl jsem hádajíce, hlava pohodlně spočívajíc
na sametové podušce tvoří, že světlo z lampy pást se chce,
ale ten fialový samet tvoříce s lampou, co pást se chce, má naléhání, ach, je ptaní!



Pak, zdál se mi vzduch zahuštěn, neviditelnou kadelnicí navoněn,
Servácem nástroj tento houpán, zvonky na podlaze rovnám jeho stopám.
„Ničema“ - křičel jsem - „Bůh vyvolil Tě, tyto andělé seslal Tobě,
odklad, posečkání, skon pamětí Lenory!“
„Lokej! Lokej ten skon a zapomeň ztrátu Lenory!“
Děl jen havran - „ptaní jen“.

„Proroku!“ prosím, „věci zel! Prorok jsi, ať pták či drak!
Nebe bdící nad námi, Bůh mnou i jím milovaný -
řekni té žaluplné duši, která zůstala tu bez pomoci,
má třesk svaté panenství, pro něž zvou ji Lenorou -
třesk vzácného, jasného panenství zvou ji Lenorou“.
Havran říká - „Nech ji ptanou“.

„Řekl slovo, jak znamení na rozloučení, pták či Ďábel!“ - jen jsem křičel -
„táhni zpět do pekel!“ - silněji jsem zaklel.
„Nenech tu ani péro na znamení, co Tvá duše mluvila - lhaní!
Opusť mou samotu stařešení! Opusť bystu, mé dveře vchodní!“
Havran řekl jen - „Ptaní jen“.

A havran nepoletuje, stále sedíc - stále ničíc,
na ňadrech sochy Pallas pějíce, na dveřích mých pěnících,
oči jeho hmouřící, ďábelsky o mně snící,
a lampa na něj zářící vrhá stíny děsící.
A má duše mlčící, uhrane ji stín na zemi ležící,
už nevzchopím se, zbudou oči plačící!

---