Vzkaz v láhvi

Seděla na molu a špičky nohou si máčela v moři. Plakala. Dlouho jsem stál a sledoval ji. Byla tak krásná a tak křehká, že jsem se bál pohnout, natož jít k ní a utěšit ji. Dlouho jsem takhle stál a ona seděla a plakala, až jsem měl pocit, že to moře sem naplakala ona. Proč je tak smutná a co ji trápí? Dosud jsem ji nikdy neviděl, ale stačil jediný pohled, abych se do ní zamiloval… Věděl jsem, že musím jít, ale mé nohy jako by k zemi připoutala nějaká neviditelná a nepřekonatelná síla. Náhle však dívka vstala, rozmáchla se a hodila do moře láhev. Rychle pryč, než si mě všimne. Utíkal jsem do Perleťové zátoky a sedl si do písku. Musím znát její tajemství, musím jí pomoct.

            Svlékl jsem si tílko a šortky a skočil do moře. Rychle, musím tu láhev chytit. Nebyl jsem si jistý, ale tušil jsem, že by v ní mohl být nějaký dopis, který by mi o neznámé dívce mohl něco říct. Náhle jsem uviděl něco plavat nad hladinou… Láhev! Rychle jsem ji chytil a plaval ke břehu. Roztřeseně jsem vytáhl papír a začetl se do krásného písma: „Moje moře, nedokážeš si představit tu prázdnotu, kterou cítím, když Ti dnes píši. Chtěla bych být jako Ty, nebo alespoň Tvou součástí… Jedna z Tvých vlnek, které bezstarostně plynou a hrají si dokud se nedostanou ke břehu. Připadám si jako rybka vyvržená na břeh moře, kde nemůže dýchat. Rybka, která čeká na někoho, kdo ji vezme a hodí zpět. Jak krásný byl můj život dříve, než jsem vyspěla a byla vyvržena na povrch normálního života, kde neexistují dětské hry a dětská fantazie. Kde jsou jen starosti a lidé vidí jen sami sebe a své úspěchy… Tvoje Adriana.“

            Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky… Tak ta dívka se cítí nešťastná ve světě dospělých. Ani se jí nedivím, sám si někdy říkám, k čemu nám jsou všechny ty starosti? Vždyť bychom se mohli bezstarostně houpat po mořské hladině a vnímat všechny krásy světa… Docela jsem ji chápal, ale copak stačí chápat abychom mohli někomu pomoci? Rozhodl jsem se ji sledovat. Brzy jsem zjistil, že na molo přichází vždy při východu a při západu slunce. Občas poslala moři dopis, ale já ho ne vždy chytil… Pokaždé v něm byla popsána úzkost, kterou jí způsobuje ten dospělý svět, který se jí teď stěsnal mezi práci servírky v restauraci ve městě a domov. Žila s otcem, který si jí moc nevšímal. Chtěl, aby vydělávala peníze a o víkendech mu vařila. Maminka jí zemřela, když jí bylo 11 let. Přesto v jejím dětství byly krásné chvilky strávené u moře s kamarády. Ti teď bohužel všichni studovali ve městě. A ona zůstala sama…

            „Moje moře, co já bych bez Tebe dělala, vždyť já mám jen Tebe. Jen tady můžu nerušeně snít. A ty mě chápeš. Dnes ráno, když jsem v Tobě plavala, jsem si uvědomila, že už nechci ven. Do toho světa, kde nikdo nevidí Tvoji krásu a neuvědomuje si ten zázrak, že jsi a jsme my a je všechno na téhle planetě… To lidé berou jako samozřejmé. Neuvědomují si, jaký dostávají dar žít. A berou život jako úděl. Co si mám počít, moře. Vše co dělám mi připadá zbytečné, nepůsobí mi to radost. Vždyť život je tak krátký! Pomoz mi prosím! Adriana“  Ležím v písku a přemýšlím. Má pravdu, otevřela mi oči. Pořád ji potají sleduji a přemýšlím jak jí pomoct, jak jí říct: „Děkuji, krásná vílo! Teď už vím a cítím jaký zázrak je svět a pomůžu Ti. Spolu ho budeme vnímat a neustále se ptát jako děti. Pryč od starostí, závisti a pokrytectví…“

            Věděl jsem, že to jednoho dne přijde a opravdu se tak stalo. Seděla na molu a já ji sledoval, jak hledí na moře a jak jsem ji tak pozoroval, tak mě to napadlo. Utíkal jsem do zátoky, abych vše důkladně promyslel. Potom jsem napsal vzkaz: „Už vím co s tím. Sejdeme se v Perleťové zátoce za východu slunce. Tvoje moře.“ Uzavřel jsem ho do láhve a hodil do moře. Ráno až půjde plavat najde láhev na břehu a pak snad půjde rovnou do zátoky. Doufal jsem, že vše vyjde a ona i já budeme šťastni.

            „Ahoj moře!“ pozdravila jsem jako obvykle a začala se svlékat do plavek. V tom mi pohled sklouzl na láhev se kterou pohupovaly vlny u břehu. Začalo mi bít srdce. Co to je? „Moře, kdo mi to píše?“ Nedočkavě jsem vytáhla z lahve papír. „Mám to číst?“ Pomalu jsem rozložila trochu pomačkaný papír a uviděla krátký dopis: „Už vím co s tím. Sejdeme se v Perleťové zátoce za východu slunce. Tvoje moře.“ Srdce mi začalo tlouct ještě víc. Rychle jsem si oblékla tričko a rozběhla se k zátoce. V půlce cesty jsem se zastavila. Mám tam jít? Ale pochyby dlouho netrvaly. Musím tam jít! Rychlým krokem jsem se vydala k zátoce, ale čím jsem byla blíž, tím víc jsem zpomalovala. Měla jsem trochu strach, ale zvědavost a touha po dobrodružství byly větší. Za chvíli uvidím do zátoky, cítila jsem jak mi divoce buší srdce a tušila jsem, že to bude důležitý okamžik v mém životě. Zavřela jsem oči - tu cestu znám zpaměti.

            Stojím v písku v zátoce… teď! Otevřu oči. Přede mnou sedí mladý muž v lodi. Asi někam popluje, nebo odněkud připlul. Má na lodi věci, které by mohl potřebovat na více než na dva měsíce. Podíval se na mě, vstal a usmál se: „Vítej na palubě!“ Podal mi ruku a já neschopna odporu ji přijala a vstoupila na loď. „Popluješ se mnou po moři? Nechat se houpat po vlnách a vnímat krásy světa? Snít a prožívat ty nejkrásnější pocity bez starostí a trápení?“ Jako by ze mě spadl ten největší kámen. Sednout do lodě a nechat se odnést. Někam, kde se v klidu mohu radovat z života. Prožít krásné dobrodružství… A nebudu sama. Tenhle muž, mám pocit, mě docela chápe. „Chtěla.“ Prosté slůvko a kolik toho řekne. Odstrčil loď o břehu. Vzdalujeme se od pevniny a mlčíme. Mluvit ani nemusíme, rozumíme si beze slov a času na povídání bude ještě dost. Každým metrem, kterým se vzdalujeme, ze mě spadávají všechny všední starosti. Jak je možné, že se během tak krátké chvilky vše změní? Pocit smutku a tísně vystřídá pocit radosti. Tam kde je láska a fantazie to možné je. „Díky ti, moře!“

Alive (19.1.2003)