Živototvárné sperma příběhů, tvořivá síla trojklaného penisu

(soběti...) \"Příběh. A diskurz. Dvě slova, jimiž a o kterých se povede příští toho textu, diskurzem, způsobem komunikace, ukázání trojklanosti, triklinicity příběhu v trojtextí Jiřího Drašnara, a takto, ukázáním příběhem, zpět k diskurzu, který tvoří příběh... i tento... autokatalyticky.\"

ŽIVOTOTVÁRNÉ SPERMA PŘÍBĚHŮ, TVOŘIVÁ SÍLA TROJKLANÉHO PENISU
(trikliničností příběhu texty Jiřího Drašnara)

Jsem had, dštím oheň, jsem zlatý drak. Nesu světlo, jsem Lucifer, Prométheus, inverzní bůh, východ z ráje bezvědomých. Plivu sperma. Jsem python regius, krajta kreativita, jsem mýtus Kristus, síla, která oplodní vlastní matku, aby se mohla narodit. Jsem incestní, jsem autokatalytik. Jsem život, jeho přirozené, nevypočitatelné pokračování. Jsem vědomí i o vás... do děloh vašich očí padá sémě mých slov. A váš svět, mnou oplodněný, mne tvoří zpátky i vám. Miluji interakci. Pohyb, jediný stav vesmíru. Mocný je chám, sperma příběhů, rozlévané penisem diskurzu.

Příběh.
„Lucifer,“ řekl mu jeden řecký gnostik, „bůh světla, syn Jitřenky, je skutečný stvořitel světa. Byl zrádně přemožen silami temna za to, že chtěl pomoci lidem.“ [1, poznámkový aparát je na konci textu. Sledujte jej ale raději průběžně.]
A diskurz.
„Sofistikovaná islámská kultura ho fascinovala. Přišel do styku s jinými náboženstvími, s ideami, které západní civilizace odmítala ještě dalších tři sta let. Zde se také potvrdilo jeho přesvědčení, že Jehova je zlosyn. [... -příběh- ...] Vše bylo najednou jasné. On přece miloval Boha. On přece odjakživa věděl, že Bůh, kterého miluje, nemůže být tentýž, kterému se klaní ti, které nenávidí.“ [2]
„Ztotožnění Lucifera, nositele světla, skutečného kreativního principu, skutečného hybatele kosmu [...] s principem zla je ten nejkřiklavější projev hlouposti a duchovní slepoty křesťanské filosofie, zejména když přihlédneme k faktu, že tentýž bůh, pod jménem Prométheus, je v naší civilizaci považován za stvořitele a dobrodince lidstva (a to pro stejný akt svatokrádeže, dar ohně-světla-inteligence)...“ [3]
Příběh: ‚historka obětování božího syna‘. A diskurz: „Původní kosmická metafora (slepá tvořivá energie vázající se na hmotu/duch svatý sestupující na Marii, kultivovaná zkušeností/kříž, uvolněná v kvalitativně vyšší formě/nanebevstoupení) byla zručnými, ale hloupými autory evangelií zredukována na mravoučnou povídačku se sociálním podtextem, a to patrně pouze kvůli mocenským ambicím Židů a raných křesťanů vůči Římské říši.“ [4]
Příběh. A diskurz. Dvě slova, jimiž a o kterých se povede příští toho textu, diskurzem, způsobem komunikace, ukázání trojklanosti, triklinicity příběhu v trojtextí Jiřího Drašnara, a takto, ukázáním příběhem, zpět k diskurzu, který tvoří příběh... i tento... autokatalyticky.


Desperádos informačního věku. (1992) O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu. (1996) Noc na pláži. (2001) Tři texty, v mozku přečtením už propojené v jedinou soustavu, spoluuvažované, navzájem se do a přetvářející... jakkoli nebudu tvrdit, že první už při vzniku věděl o třetím, nehodlám ani předstírat, že při přemýšlení jich bylo lze o třetím nad prvním nevědět. Miluji interakci, stačí ji vědět, a ona je. Jsem had s královským atributem, plivu budiž! obtočený kolem falického žezla, kouzelnické hůlky s magickým ohňostrojným otvorem na vrcholku žaludu. Plivu slova v jistém sledu a mlhovina vystříknutého chámu (někteří řekli by jistě jed) přebudovává kosmický prostor z novu i nazpátek. Slovo, sperma do světa stvořenie. Dělohy uší a očí a chřípí a papilárních linií, brány k dotekům otevřené. Ano, ano, jazyk, rozeklaný. Hadí jazyk, magická řeč, čarodějná mluva, ‚kletba‘, symbol diskurzu, pohybu, života.

Trojklanost příběhu, říkám, trojvzklenutost, trojvzklínavost, na pozadí krajiny trojtextí. Trojí vektorovost, mezi jejímiž osami, podél nich, se tu napíná a rozměruje krystal významu slova příběh. A právě: zvědomíme-li, byť i postupně, informace o trojí možné vektorovosti, o smyslech směrů sil vkládaných příběhů, jejich význam se už nedá nést jen podél některé z nich, z těch os, ale děje se jimi všemi, nelze jej zpětně už i v prvním textu tak nevědět, triklinický, trojklonný.

První osa rozměrovosti příběhu vede prvním textem, Desperádos informačního věku. Příběhy jsou tu k vědomění reality, a jsou její, jsou z ní. A text je diskurzem příběhů k vědomění, sebou skutečnosti, v procesu, pohybu let sebe i systému, až v posledku i k vědomí skutečnosti jako výtvoru diskurzu, některého sledu příběhů. Uvnitř systému, jeho součástí, v bezmožnosti nehýbat se, neúčastnit, a nevidět, v informačním věku (doby i svém), jste desperáti, vlastní citlivostí, těla i mysli, desperáti, vyhnanci z bezpečí, z ráje nevědomí. Nelze nevidět, necítit, nevědět, nežít. Příběhy, jeho, a lidí okolo něj, těch, ke kterým je pohybem systému přiveden, v některém sledu, příběhy reality jsou tu k odžívání, a nesou zprávu o ní, jsou taktilní, a zcela jistě haptalgické, a text je informací o doteku, zpráv o zjišťování, o hmatovém průzkumu, v citlivé ose páteře první signální soustavy. Text je záznamem v konkrétních příbězích zvědomování principů, jimiž se děje společnost, diskurzů, vědoměním mechanismů, v zapojení v příběhy vlastním tělem a myslí, systému rozvrůstání, s veškerou citlivostí nechráněných živých nervů, v její poznávací schopnosti: bolest, stejně jako rozkoš, pokud z ní vědomí neztratíte, ať chcete nebo ne, v informačním věku vás k němu přivede.

Text, složený ze tří samostatných, prostorem i časem recepce skutečnosti odlišených částí (dokonce i nezávisle na sobě vydatelných), je nadto celkem, v příbězích vyprávěním vědomění jednoho člověka, jedince společnosti. Příběhy jsou tu dát sebou zvědomovat, co všechno lze/je nutno mu započítat do definování skutečnosti (lze vědět na studentské koleji pokusit se znásilnit mu přítelkyni; lze vědět cizí vtrhnout do pokoje souložícím, rozpojit intimní chvíli a vyvléci před tribunál, socialistickou inkvizici; lze vědět se zvracet při dívání na filmy po indoktrinačních seminářích na univerzitě; lze nacházet se mít největší hrůzu z představy osmi hodin, denně píchaček; lze zvědět některého otce šest let prcat vlastní dceru; lze nalézt se srozumět sebevraždu Allana Turinga; zvědomět možnost ženy za večery poezie s přáteli být smečkou ženských ve vyšetřovací vazbě znásilněna koštětem, zanícenou, cizími zuby rozkousnutou bradavkou, a amputací prsu tak zvědomět možnost zbláznit se, s prsem amputovat i vyděšená nervová spojení s ‚bezpečnou‘ realitou...). Text v příbězích přivádí k vědomí nejen mechanismů různých režimů, československého socialismu sedmdesátých let, americké demokracie let osmdesátých, cesty přechodu mezi nimi, německým lágrem... Vědomění je tu nejen společné reality, po které se pohybujeme, ale i diskurzivity takového pohybu, a možností vytvořit si z ní nástroj. Vědomění schopností vlastního těla i mysli, způsobů, jak lze realitu nechat vyvstávat. Ohledávání modelovacích schopností, zaměřovacích, asociativních, meditačních, způsobů uchopování myslí světa, práce s nimi... zkoumání rozsáhlých plání paměti, vlastní i fiktivní, konstruktivní i konstruované, možností výměny zásobníků asociací, metafor, ve volbách stavů mysli, z nichž se metafory odvíjejí... krátké etudy, tréninky, koncentrace, cvičení, shiftery zobrazovacích módů... Jestli první oddíl knihy, Mozky, smečky, koncentráty, je souvislým textem, tokem pohledu výpověď z Prahy příběhů normalizovaných sedmdesátých let, a zjišťování, co to znamená/může znamenat, potom druhý oddíl, Migrace, je zkoumáním možností generování takové výpovědi. Migrace je shifterem, nejen procesuálním, plynulým přepínačem z jednoho režimu do druhého, cestopisem takového jednoho přepnutí, pohybovým záznamem přechodu, migrace i fyzické mezi socialismem a demokracií, ale zároveň je i záznamem sledu migrací mysli, ustavičného přepínání, migrace jí mezi různými módy, režimy pohledů, z nichž lze různě zobrazovat/tvořit odžívanou, neukončovanými, v posunech pohledu za pochodu opouštěnými, odstavci rozfrázovanou, a tudy zvědomovanou realitu jedné plynulé migrace mezi dvěma režimy (text záznamu fyzické migrace je tak čtyřikrát přerušen texty záznamy mysli, migrující mezi zvolenými módy, jimiž se trénuje realitu uchopovat, nebo z ní unikat do jiných krajin, jiné, krajiny úniku, z ní generovat... Smetiště paměti, vymezená postupně jako Experimenty, Indoktrinace, atd., Biologický kalendář, Sex a Počasí, Pocta manýrismu a Pocta superrealismu, zahrnují krátké etudy, filologická cvičení, o duši, o ženách, o poslání..., exkurze mysli, označované jako Trénink I, II, Inkarnační cyklus...). A třetí oddíl, Café Jungle, potom konfrontuje povahy režimů, společenských i zobrazovacích, někudy již zvědoměným uměním diskurzu. V rozhovorech především, nebo v úryvcích vzpomínek, abstrahuje spíše již schémata skutečných příběhů, synekdochicky vynáší jejich ilustrační charakter, příběhů, rozhovorů, i vzpomínek, a ilustrační charakter i módů myslí, někudy vždy ‚indoktrinovaných‘. A tak rozhovory jedno odkud vedené, z kterého bodu v prostoru, z jakého režimu, v posledku, jako celek, dokumentují v ironických, tedy přesně postihnutých rysech, črtách, v ilustračních zkratkách, zvědomění diskurzivity společnosti.

Jistě lze takovému záznamu zvědomování najít texty soulehlé, úběžné, nejzřenějším rozměrem jejichž příběhů je právě přivádění do vědomí podob reality, k zažívání, rozvrůstání, ať už sobě nebo jiným, čtenářům... Z vlastního změtiště paměti přikládám texty Kde život náš je v půli se svou poutí Josefa Jedličky, Sekyru Ludvíka Vaculíka, Houštinu Václava Kahudy, Konec světa Emila Hakla, Obyčejné věci Jana Vraka, dost možná i Rok perel, i Zlodějinu Zuzany Brabcové... A jistě, již podle výčtu, lze rozpoznat, že způsob podání smí být velice sofistikovaný, velice precizní, velice jemně cizelovaný. Jakkoli jedinečně, i složitě (re)konstruované, přesto jsou to především zprávy o haptalgii, záznamy prvosignálního vyšetřování reality, o stále ještě/znovu závrati a údivu nad dotýkáním vlastníma rukama odkrývanými záhyby realit.

Druhá osa trojklonosti krystalu příběhu, aby takovým mohl být, je stavěna textem O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu, textem, v němž příběhy jsou k ilustraci. Kde první text je spíše vyprávěním, o vědomění skutečnosti příběhy z ní vydělovanými, druhý takto je spíše výkladem, jak se tvoří realita, při názornosti příběhů. Pro ně pak platí, že je jedno, jestli je to pravda, jestli se to stalo, protože jako symbol je to dobré. [5] Je jedno, popisuje-li se znásilnění manželky středověkého ‚fiktivního hrdiny‘, nebo dívky z vedlejší kanceláře. Je jedno, které z nich, fiktivní nebo skutečné, zavěsí společnost kolem krku věnec uřezaných mužských přirození a které uřežou prsa a poházejí po místnosti. Je jedno, jestli s těmi ňadry to nebyla ještě jiná, třetí možná žena z třetí možná doby, třetího možná prostoru. Stírá se rozdíl, byl-li tu kdy jaký, mezi historkou a historií, fikcí a realitou, faktem a mýtem. Je-li Desperádos informačního věku spíše diskurzem skutečných příběhů, jimiž, na nichž se diskurzivita skutečnosti zvědomuje, je text O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu především ilustračním příběhem diskurzivity.

Na genezi jednoho rodu lze sledovat, jak sebou, vlastním větvením po prostoru a čase, pronáší osobními historiemi/historkami svých příslušníků i historii/historkovitost systému, společnosti. A genetický kód je tu případný termín. Rozšíříme-li jeho dosah, lze myslet genezi jako takovou, tedy minulost, a pak i genetiku-historii, a genetické inženýrství-historiografii, vědu, filosofii a umění, diskurzivitu vůbec, jak generuje genetické kódy těch, kteří ji zpětně ovlivňují a rozvíjejí... Autokatalýza diskurzivní společnosti, složitější tím, že se neukrajují ani možnosti mimosmyslové a mimorozumové, možnosti kolektivní paměti, karmy, minulých životů, rodových pout, znamení, vizí, symbolů, snů... ve světě, který – potom už i zpětně, pro minulost – zná teorie nelineárních systémů, interpretace kvantové mechaniky, teorii memů, chaosu a estetických zákonů, jimž podléhají i vědy jako biologie a chemie, je možno vytvořit vztah mezi čímkoli, protože je pravděpodobné, že někudy vysvětlitelný bude... Stírá se rozdíl i mezi vytvořit a objevit. A tak se složité vědecké teorie potkávají s uměním, filosofické, i náboženské spory jsou rozvíjeny fyzikálními výklady, na počítači vznikají nádherné barevné obrazce, modely lidské mysli, vědomí, které funguje velice jednoduše, na stejném principu jako počasí (teorie motýlího efektu, teorie gaia...), a na cokoli lze mít z různých časoprostorů, a z různých genetických kódů jakýkoli názor. Bůh je ďábel, největší zlosyn, i podle počítačového programu, zatímco Lucifer je zneuznaný bůh. Demon est deus inversus. Bible nejhorší plagiát, snůška nepůvodních zmrzačených textů... Incest, z určitých pohledů, z jistého sledu slov, nejpřirozenější věc na světě. Inkvizice, KGB, StB, assassinové, templáři, vědecké týmy, jedinci, organizace... Hitler, Stalin, Aristoteles, Poincaré, Paracelsus, Nostradamus, Bacon ... Kristus, Krišna, Prométheus, Abraxas, Šaher, Ahriman... židovství, křesťanství, buddhismus, taosismus, materialismus, pragmatika... mýty, legendy, kroniky, tajné zápisy, deníky, romány pro ženy Vilemíny Sporořické... vraždy, sebevraždy, znásilnění, nemoci těl, nemoci mozků, umírání obojího... podvody, nevěry, závislosti, na drogách, na penězích, na sexu, na inteligenci... absolutní inteligence, nulové empatie, vášně, bolesti... víry, války, osobní i světové... A význam toho je pro kohokoli jakýkoli, v závislosti na vlastní genezi, onto- i fylo. Od inkvizičních tribunálů šestnáctého století putujeme ilustračním genetickým rodem, i diskurzu, po přítomnost, a dál, za ni, až ... ... ... vytečkováno je adekvátně, text nekončí přítomností, jde tu o otevřený systém, filosoficky i fyzikálně, ač vyznačeno dopsání rokem 1992, pokračování, budoucnost už tu je, načrtnutá dvěma stranami teček, a budoucnost je tu nedopočitatelná, nedeterminovaná, a je k údivu, právě a jen k němu – „.......Ó, aj, hle...........“ – údiv totiž nepronáší výroky, kategorické soudy nad zlem a dobrem, aristotelskou logikou, gravitovaností, údiv je pouze informací o registraci, a maximálně v intonaci postihuje pravděpodobný stav hodnocení, a to ještě možná i různé jeho okamžité pravděpodobné stavy zároveň. [6]

Pokud jsme prvním rozměrem příběhu vyslovili zkoumání první signální soustavou, haptické odžívání skutečnosti k vědomění ní, potom druhý rozměr jej je pro druhou signální soustavu, ten modus poznávání, v němž jako podnět pro reakci, těla i mysli, postačí slovo samo. Druhá osa trojklonosti tak vpojuje významovému krystalizování příběhu ilustrační rozměr. Není důležité, zda se příběh skutečně stal; je-li možné jej popsat, je třeba jej brát v úvahu, myslíme-li, žijeme-li skutečnost.

Třetí osa potom vystupuje logicky z obou předchozích, vlastní silou a směrem, vektorovou interakcí jich. Třetí osa trojklonosti, zvýrazněná třetím textem Jiřího Drašnara, knihou Noc na pláži, vede ukázáním, jak lze z moci diskurzivity vytvářet, vkládat příběhy i zpětně, k různým znamenáním.

Tak třetí kniha je textem s nej(ne)bezpečnějším (podle toho, odkud se díváme) názvem, jako od Vilemíny Sporořické, ale právě z toho vychází. Právě tudy vychází z bezpečí společnosti, společného. Noc na pláži může znamenat cokoli, všechny možnosti, podle toho, kdo, a odkud se dívá. Systém první knihou odžitý, druhou zilustrovaný a srozuměný, ve třetí knize sám ze sebe se rozpadá, k novým výstavbám, v souladu se sebou, s teoriemi, které vyslovují, že pokusy jsou pokračováním skutečnosti. Pokusy lze dělat jedině tak, že na sobě. Protože vždy na vlastní realitě, vlastníma očima, na nich, sobě k jinému, dalšímu žití. Pokusy vždy něco mění, každý výsledek nás, přihližitele, pokušitele, někudy rozhoduje k příštímu. A třetí text je tedy možná nejnebezpečnější. Vybere si nástroje, které zprvu kontrolovaně, myslí, která vědomě přepíná mezi různými zobrazovacími, generujícími módy (Různé způsoby vymezení tématu, Výroky o výrocích o skutečnosti...), později pseudonáhodně, počítačovým programem (texty upravené počítačem, Pseudotexty... Travestie, karikatury a imitace, Montáže...), nebo ne zcela intelektem konktrolovanými možnostmi k vědomí (Generátor virtuální reality za pouhých US $15 - texty inspirované technikami meditace, Záznamy z pozorování těla) poruší linearitu, rozbijí příběh textu. A složené rozsekané je teprve potom předkladeno očím, k reflexi, k nové linearitě uchopování, k potomnímu vytváření, k a posteriori vkládání příběhů. Třetí text je textem pokusů, objevování dalších možností, které jsou takto ale zároveň už i skutečností. Možnosti s textem jsou možnostmi života, úpravnou očí k novému vi-dění, a text to ví. Netrvá proto pouze na jiných vzorcích, na cizích příbězích, na modelech, jimž lze ještě věřit nespojitost se sebou (montáže typu Tao-Te-Ťing a Evangelium svatého Jana, Karel Marx a Václav Klaus, Programovací jazyk Pascal a Li Čing-Čao). Třetí text si bere k pokusům i první dva texty, texty, které sebou ukazují vědomění systému, příběhovosti a diskurzivity jej, texty, které vedly přímo k němu, k tomuto třetímu, bere si záznam o vlastní genezi, sebehistorii, a použije i ji pro hledat možnosti, další a nové, jak pokračovat systém, k čemu lze jej použít, jeho minulost, jak jej nechat přijít k novým, zajímavějším významům, kudy jej rozklást po vesmíru.

Jakkoli první dva texty poučují čtenáře o rozměrech skutečnosti, společnosti, systému, třetí text je pedagogický v tom nejzajímavějším smyslu. Neučí čtenáře společnost, cestu k ní, učí jej, jak z ní ven, jak ji lze o sebe jedinečně rozšiřovat. Jestliže třetí text ještě komunikuje (tedy zespolečňuje), potom proto, aby komunikoval nástroje, principy, jak systém nově, zajímavě generovat, ovlivňovat společnost, posunovat střed společného, pro vznikat nové, jedinečné okraje, nové prostory pro sebe sama. Třetí text poskytuje třetí rozměr příběhu, ukazuje, že pokud již víme, jak se děje skutečnost, příběhy lze v ni doplňovat i zpětně, jakkoli.

A tedy příběhy. Kde jednou vydělované ze skutečnosti, k odkrytí mechanismů, podruhé v názornosti slouží pro ilustraci jejich sil. A potřetí zpětně vytvářené, z rozsypaných, pseudonáhodně generovaných diskurzů nové příběhy vyrůstají, jakékoli si dovolíme myslet, jako pokračování skutečnosti. A tak má krystal příběhu tři osy, podél kterých nabývá významů, a zpětně už potom ve všech třech textech všech tří zároveň. Už v prvním lze rozumět ilustračnímu charakteru odžívaných příběhů, i možnosti jejich zpětného, a posteriori vkládání tam, pro potřebu tvorby příběhu vlastní minulosti, protože právě tak fungujeme: abychom se mohli myslet, sebe i společnost, musíme se myslet právě někudy, v jistém sledu, a tak tvoříme příběhy, historii, historiografii. Penisem diskurzu píšeme příběhy, pliveme slova v jistém sledu a mlhovina vystříknutého chámu přebudovává prostor, osobní i kosmický, vždy z novu i nazpátek. Slovo, sperma do světa tvořenie... A stejně lze myslet i další dva texty, i ten poslední, pokušitelský, je stejně v posledku příběhem o pokusech, který je potřeba odžít, abychom si uvědomili, že právě tudy se děje skutečnost.


Ah, jistě, ještě ten šperk. Ozdobit. Doplnit příběh. Na vysvětlenou, ačkoli souvislosti by bylo lze nechat vás klást i zajímavěji, budu konkrétní, protože možnosti už znáte. A nadto, ani zde nejsou tak jednoznační: „Musím ještě zmínit, že jsem si vštípil do paměti oplzlý šperk, který nosil na krku a který, jak se chlubil, mu byl darován jakýmsi saracénským šlechticem. Šperk, udělaný ze zlata a drahých kamenů, znázorňoval draka s trojklanou hlavou připomínající mužský úd dštící oheň. Popsal jsem šperk bratru Joahimovi, který je odborník na pohanské zvyky. Řekl mi, že s největší pravděpodobností není muslimského původu, ale původu mnohem staršího, a že v dávných náboženstvích znázorňoval tvořivou sílu, a vyjádřil touhu šperk uvidět. Připomněl jsem mu, že pýcha naší zvědavosti nás snadno zavede na scestí, a upozornil jsem bratra opata na slabost v Joahimově povaze.“
„Zbyl po něm... starý šperk ze sedmnáctého století, dar Ferdinanda von S., nesmírně cenná kopie originálu získaného Ferdinandovým předkem, velmistrem řádu teutonských rytířů, někde ve Svaté zemi, zlatý had s trojklanou hlavou v podobě mužského přirození dštícího oheň, který nakonec skončil jako korunky na vykotlaných zubech manželky jednoho z thajských policistů.“ [7]


***
[1] Drašnar, J.: O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu. Brno 1996, s. 23.
[2] Tamtéž, s. 23.
[3] Tamtéž, s. 194.
[4] Tamtéž, s. 194.
[5] Borges u rekonstruování příběhu nechává vyslovovat takto: „Má domněnka je nejúspornější. Není-li pravdivá jako skutečná událost, bude snad pravdivá jako symbol.“ (Borges, J. L.: Příběh o válečníkovi a příběh o zajatkyni. In: Nesmrtelnost. Praha 1999, s. 249.); já myslím ještě trochu jiné, úspornost například tu již nehraje roli. Je to trochu jako s Poincarém, který říká: „Vím, že to musí být pravda, tak proč bych to měl dokazovat?“ (O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu, s.189.) a Heinrichem Pohlem, vyslovujícím: „Nemám čas dokazovat idiotům, co je mi zřejmé.“ (Tamtéž, s. 205.) S otazníky to již nemá co do činění.
[6] Heinrich Pohl, heretik a elitář, „...neuznával existenci dobra a zla (alespoň ne v termínech, v jakých byly zformulovány západními filozofy), nikdy by v souvislosti s nimi neužil podstatná jména, ale nanejvýš přívlastky, přídavná jména či slovesa, to znamená, že by o nich neuvažoval jako o objektech a kategoriích, ale jako o pravděpodobných stavech.“ (Tamtéž, s. 210.)
[7] Tamtéž, s. 28 a 209.

---