Boj s vodními mlýnky

Malé moravskoslezské nakladatelství Weles vydalo minulého roku malou nenápadnou knížku poezie s názvem Vodní mlýnky. V sotva šedesáti básních se nám tu poprvé představuje dosud málo známý Petr Španger.

Vodní mlýnky vězí pevně v půdě severomoravského pohraničí. Špangerova venkovská a maloměstská krajina je někdy stísněná a tísnivá, jindy projasněná horkým, radostným světlem, ale vždy téměř liduprázdná. Jako by si žila sama pro sebe – jen pro oblohu, louky, vítr, déšť, stromy, pro cesty, po nichž málokdo chodí, pro mrtvé domy a koleje zarůstající travou. Člověk se v tomto kraji zabydluje jen jakoby nahodile, dočasně a neobratně, nedokáže do něj vrůst tak hluboko, jak do něj vrostly háje, pole a rybníky. Člověk a země se tu většinou míjejí, nerozumějí si, vězí každý ve vlastní samotě a jen těžce si k sobě hledají cestu: Jsou vysypané všechny urny. / A pomníky zaplavila řeka.

V tomto zvláštním prostoru i čas jako by se smršťoval a znovu napínal intenzivněji a v trochu jiném rytmu, než jsme zvyklí. Vodní mlýnky hrkají rytmem času tradičního, cyklického, vířícího v kruhu ročních období, které plynule přecházejí jedno v druhé, a do tohoto přírodního rytmu se zároveň disharmonicky prolamuje čas lineární, nevratný, který jednou splašeně ubíhá, ztrácí se jako v bystřině slunečních skvrn / voda mezi prsty, jindy se zastaví a vodní mlýnky vražené mezi dva placáky / uprostřed / koryta vyschlé řeky se roztočí naprázdno, pozbudou smyslu svého bytí.

Španger se znovu a znovu umanutě pokouší tento vlnitý, rozmarný čas zachytit, zaklít do obrazů, do konkrétních momentek, v nichž syté barvy jsou (snad tou nehybností a zase tryskáním času) zamlženy do pastelů a ostré kontury se lehce rozpíjejí. Básně jsou většinou střídmé, málomluvné, jen na několik málo nadechnutí, plynou a splývají přirozeným rytmem lidské řeči, který je jen místy a jakoby bezděčně narušen rýmem. Občasná neobratnost, klopotnost, neohebnost Špangerova slova neruší, naopak ještě zdůrazňují jeho prostotu a civilnost. Jen několikrát tato prostota sklouzne až k přílišné doslovnosti (Svítání). Tu a tam se nám připomene Skácel – nejen svou příbuznou posedlostí tématem krajiny a času, ale i výrazem: jak vidno, i na severním konci Moravy lze pozorovat, jak z polí jde tma a noc si lehá do korun lip...

Špangerova prvotina je sympatická svou střízlivostí, z níž ale chvílemi vytryskne horká krev. Možná marně, ale o to tvrdohlavěji a opravdověji Španger hledá pevný bod, okolo kterého víří nezachytitelný čas a ve kterém dostává pustá krajina svůj smysl: V dálce – ten malý bod / na obzoru, křižovatce polních cest – je člověk, který ti mává / a chrpám mezí vrací světlo barev.