Pod hladinou

Hlava osmiletého kluka se s hlubokým  nádechem ponořila pod hladinu. Tady se obyčejné sluneční světlo lámalo a měnilo v zelné přítmí.

Bylo to tam jako v nějaké jeskyni, nebo tak. Dokonale zapomněl na všechno kolem a soustředil se jen na to, co se dělo pod vodou. Pod vodou neexistovali žádně domácí úkoly, ukřičená učitelka a ta šplhounka Nováková.Voda byla příjemně teplá. Pár drobných rybek se pokoušelo  rychle schovat ve svých úkrytech mezi rostlinkami na dně.

 Snažil se po jedné chňapnout rukou, ale rybka byla rychlejší a zmizela mu z dohledu. Trochu ho to, jako obvykle, zklamalo. Ještě nikdy se mu nepodařilo chytit ani jednu z nich jen tak, do ruky. To by u sebe musel mít ten svůj malý podběrák, na který si předtím prostě nevzpomněl.

 Už začínal rozeznávat malé kamínky až úplně na dně. Připadal si jako objevitel na nějaké nové planetě. Brzy se ale musel vynořit. Důkladně si naplnil plíce a  hlava mu  zmizela znovu ve vodě. Hrozně se mu tam líbilo. Pár bubinek mu uniklo z pusy a on pozoroval, jak mu stoupají kolem nosu, lechtají ho na čele a stoupají dál nahoru. Pár rybek se jen tak mihlo kolem, ale jemu se zase nepodařilo žádnou chytit, jen zvířil bahno, které bylo na dně. Teď zvolna bahno usedalo zpět a voda zprůhledněla. Bylo mu tak

nádherně,že by se začal smát,kdyby neměl hlavu pod vodou. Takhle mu jen vlezla voda do nosu.

,, Pepo! Co zase děláš ? Čumíš na bednu a nedáváš  na to děcko pozor. No, tak se koukni co dělá . Už zase strká hlavu do akvárka!"