Pomsta mezi sněhovými vločkami

Pomsta mezi sněhovými vločkami

Stála tiše u okna a pozorovala, jak se z nebe snáší první vločky. Lehce dopadaly na zem a třpytily se ve svitu lampy. Za jejími zády na posteli spokojeně spal Jan. Na chvíli se otočila, na jeho tváři byl lehký úsměv. Ve vzpomínkách se vracela zpátky do svého houpacího křesla, které stálo doma u krbu. Vždycky v něm ráda sedávala a poslouchala, jak Petr hraje na čelo. Občas na něj žárlila, na ten kus dřeva, kterého se dotýkal s větší láskou něž jí samotné. Na klíně jí sedával pes, vždycky se spokojeně schoulil a usnul, dřevo v krbu praskalo a ona měla pocit dokonalého bezpečí. S ním se jí nemohlo nikdy nic stát. Vždycky, když takhle seděla a za okny začal padat sníh, představovala si, jaké by to asi bylo, kdyby zapadali na několik dní sněhem a nemohli pryč. Ráno by jí přinesl snídani do postele a celý den by odtamtud nevylezli, třeba by se jí podařilo otěhotnět, a pak by se Petr musel smířit s tím, že přivede na tenhle mizernej svět jeho vlastní dítě. Nikdy neměla nic proti tomu adoptovat jednoho mrňouska, ale jako většina žen toužila po tom mít alespoň jedno vlastní. To on nedovedl nikdy pochopit. Proto ho opustila, on o tom vlastně ještě ani neví. Až se vrátí v pátek ze svého turné, najde na stole jen dopis, který mu tam před třemi dny nechala.

Po několika hodinách hraní, vždycky něžně uložil nástroj do pouzdra a láskyplně ji objal. Nesnášela ten jeho zkoumavý něžný pohled, ale zároveň ho milovala a nedokázala si představit, že by se na ni už nikdy takhle nepodíval. Nedokázala si to představit ani teď, když už s ním nebyla. Poslední svíčky začaly dohořívat a pokoj se nořil do tmy. Oblékla si župan a šla do kuchyně, potichoučku za sebou zavřela dveře, vytáhla z krabičky cigaretu, postavila na čaj a sedla si za stůl. Myslela na Petra, na všechno co jí řekl než odjel. Myslela na to, jak se jí přiznal, že se vyspal s Hankou, že si prostě nemohl pomoct, bylo to silnější než on. Žádná slova omluvy, jen suché konstatování. Čekal, že její odpuštění je samozřejmostí.

„Jen sem chtěl, aby si to věděla. Pochop, že to byla moje první láska a už nikdy nebudu k nikomu cítit to, co k ní, ale žít chci s tebou.“

Pak vzal kufr a čelo a odešel. Nezmohla se ani na slovo. Ještě ten večer se sbalila a odešla k Janovi. Ona Jana taky milovala, ale nikdy si nedovolila přestoupit onu zakázanou hranici, i když mohla snad pokaždé, když šli spolu na čaj. Věděla, že by se pak Petrovi nemohla ani podívat do očí. Neudělala to ani teď, když se k němu nastěhovala na pár dní, než si něco najde. Teď by na to měla plné právo, ale nedokázala to. A on jí v klidu oznámí, že se sice vyspal s Hankou, ale že to nic neznamená, protože žít chce s ní.

 Vzala do ruky telefon a vytočila jeho číslo.

„Haló“, zvalo se ospale ze sluchátka.

„Ahoj to jsem já, chtěla se ti jenom říct, že…“

„Co se stalo, to nepočká do rána?“

„Jsem těhotná.“

Ticho.

„Jen chci, abys věděl, že si to rozhodně nenechám vzít.Taky jsem se odstěhovala, takže máte s Hankou volné pole působnosti.“

Ticho, jen těžké oddychování do telefonu, mohlo to být ani ne deset vteřin, ale jí to připadalo jako věčnost, jako hodina. Tak ať už sakra něco řekne, třeba ať mě pošle do háje,ale jen ať nemlčí.Najednou se ozval Petrův uplakaný hlas.

„Miluju tě, vlastně vás. Promiň mi všechno co jsem ti řekl a udělal, než jsem odjel, mě to strašně mrzí. Jen mě prosím neopouštěj, budu ten nejlepší taťka pod sluncem.“

Z očí se jí vyřinuly slzy. Mlčky zavěsila. Nalila horkou vodu na čaj, zapálila si připravenou cigaretu. Nemohla přemýšlet. V hlavě se jí honila spousta myšlenek, ale žádná se nechtěla zastavit a zůstat. Dokouřila a dopila čaj, ještě chvíli tiše seděla a pak se vrátila do ložnice. Jan spal stále se stejně blaženým výrazem. Chvíli se na něj jen tak dívala, pak odkryla peřinu, vlezla si k němu. Schoulila se u něj do klubíčka jako kočka. Chvíli jí hladil po vlasech a pak se poprvé odvážil jí políbit. Nebránila se. Jeho něžné ruce klouzaly po celém jejím těle a ona jeho dotyky opětovala. Jejich těla splynuly v jedno.

Za okny stále padal sníh. Jan už opět spokojeně dřímal. Zvedla se z postele, oblékla si šaty, vzala z předsíně batoh a vykročila do noci. Nevěděla kam jde. Do vlasů se jí snášel čerstvý sníh a ona se v jeho společnosti cítila stejně v bezpečí, jako tenkrát u krbu s Petrem. Za chvíli byla na konce ulice, její stopy pomalu zapadávaly sněhem a ona šla pořád dál.