Na klavírním koncertě

Včera jsem přišla na to, že i infantilní kraviny a otřepané fráze můžou někdy získat hloubku.

 Jmenuje se Václav Lehotský a já mu hrozně závidím. Neměl bych na to myslet tak bezprostředně, ale já si nemůžu pomoct, on má prostě všechno, co já ne.

Jo, já vím, že závidět někomu něco je špatné, obzvláště tak usilovně, jak závidím já.

Třeba teď – musím sedět na jeho už čertvíkolikátém klavírním koncertu a koukat se, jak tak směšně pohazuje hlavou a jak ho všichni obdivně pozorují. Jo, jasně, ta písnička (teda skladba!!!!! pardón) je celkem hezká, ale už ji taky znám nazpaměť.

Já hraju na kytaru, ale nechodím do žádné hudebky, kde by objevili mou hudební genialitu, protože jsem prostě nechtěl – musel bych hrát co oni a znát co oni a to prostě ne. Teď o prázdninách, jestli se teda zadaří a já budu mít možnost si vydělat nějaké prachy, si chci koupit elektriku. Jen nějakou z bazaru, nemusí být čertvíjak super, už tak stačí ten strašně drahý klavír, za který naši vyplázli šílené prachy.

Ten klavír nenávidím, stejně jako nenávidím svoje jméno. Jmenuju se Pavel Lehotský a ten, o kterém tu pořád mluvím, je můj starší bratr.

 

Nenávidím, jak se všechno doma točí kolem něj, staraj se o něj, jako kdyby tím průvanem třeba mohl přestat být virtuózem nebo co.

Naštěstí teda máme každý svůj pokoj. Ten jeho je samozřejmě větší, ale to přece musím pochopit, protože se mu tam musí vlézt ten jeho zasranej klavír.

A já už uvažuju, kam strčím aparaturu, kterou mám slíbenou od Honzy (jeden kámoš). Samozřejmě to naši neví, asi by pak zcvokli nebo co. Už tak nemaj rádi, když si pustím hudbu trošku hlasitěji, na stupnici „volume“ mého stařičkého přehrávače mám červeným fixem risku, pokaď až si to můžu zesílit. Není to nic moc, to je asi jasné že.

 

Samozřejmě brácha si může poslouchat Mozarta nebo Tchajkovského jak chce. Jasně, já proti vážné nic nemám, nejsem zas takový vypatlaný debilní mladší bratr naší mladé celebrity, jak si všichni myslí, ale nějak mám proti týhle hudbě díky bratrovi averzi.

 

Jediná výhoda toho všeho je, že občas mě nechají samotného doma, to když jede bratr zas na nějaký koncert někam (i s rodiči – pochopitelně), a já si pozvu Honzu a jeho holku Verču a oni vemou dvě kytary (elektrickou a akustickou) – moc krásné kytary… tak si tam tak nějak odpoledne a večer hrajem nějaké svoje blbosti, co nás napadnou, a já eště vyhrabu někde bonga, co jsem dostal na patnácté narozky, a Verča svoje básničky, kerý zpívá do melodií… nádhera.

Pak přijde Katka a přinese svoji vodárnu, nějaké uhlíky a spoooustu tabáku. Sice to je hrůza potom větrat, ale fakt to stojí za to. Já nažhavím nějaké jemné tiché soundtracky, krása.

Tak si tak bubláme, Honza eště vybrnkává nějaké blbosti na Verčinu drahou akustiku, máme zhasnuto a svíčky kolem (kvůli atmosféry, samozřejmě) a tak kolem jedenácté dvanácté obvykle přijdou Martin s Lukášem obvykle s lahví něčeho moc dobrého. Verča už je tou dobou někde na obláčku, tak ji Honza hezky hladí po vlasech a hrozně něžně se na ni kouká. Já nevím, mi se to strašně líbí, jak vypadají.

Tak jsme tam de facto už jenom my chlapi (teda a Katka, ale ta je v podstatě jako chlap) a jen tak popíjíme při hudbě a je nám vážně skvěle.

Honza vzbudí Verču kolem druhé a pomalu odchází. Je to první fáze, kdy cítím, že zas jeden náš krásný „Poetický večer“ (jak to vzletně nazval Lukáš) pomalu ale jistě končí.

Tak jsme tam pak už jen čtyři a už ani nemáme co pít, tak jenom sedíme a kecáme si.

Vždycky se někdo zvedne první na kuřpauzu. Ta pauza se protahuje a postupně se přidáme všichni (když nás dýmec přestane bavit). Tak sedíme na balkonu, kde vlaje čerstvý vánek a všude je tma, až na pouliční osvětlení, které je stejně trochu mimo, takže nejde vidět, a kouříme. Ono, já ne, už tak je pro moje plíce ta dýmka pěknou zkázou, ale to je jedno. Vždycky přijde na filozofický řeči o smyslu života, o holkách (o klucích, ať neurazím naši menšinu) a tak a ne proto, že jsme připití, nějak na nás dolehne ta hodina a trochu i střízlivění.

Je to to, co miluju na celém večeru nejvíc. Protože mi to říká, že jsou lidi, co mě mají rádi takového, jaký jsem (ježiš, to jsem fakt řekl?), a že život může být i strašně strašně krásný.

Zbytek odchází jak kdy, většinou ale zůstává přes noc jenom Katka, protože nechce jít takhle v noci s tou vodárnou, ať si ji nerozbije, a mně ji taky jen tak nenechá (jasně, jsem nemehlo, ale… no dobře).

Nemyslete, já s ní nic nemám, je to fakt kamarádka. Teda, párkrát jsme se spolu líbali a dvakrát jsme skončili i v posteli, ale dycky si jeden z nás uvědomí, že to není, co chceme, a včas přestanem.

 

No a pak odejde i ona a já celé ráno a odpoledne střídavě sedím u kompu a střídavě uklízím. A uvědomuju si, že zas začne ten kolotoč.

 

Večer přijedou a naši mluví jen o tom, jak je Vašek úžasný a kdo všechno seděl jako přimražen a tak. Já mám furt ještě dobrou náladu, pořád nevnímám kolem sebe a pořád vidím, jak Honza svírá svoji Verču v náruči a ona se usmívá, jak Martin drží flašku a máchá s ní, když něco vykládá, a jak ho Lukáš znechuceně a otráveně pozoruje. Cítím na konečcích prstů krajku Katčiny podprsenky. Vidím ji, jak potahuje z cigarety a jak jí to sluší. Vidím tu pouliční lampu, která nejde skoro vidět.

 

Ono to za pár dnů vyprchá, vždycky všechno až moc rychle najede do starých kolejí. Zas je to „Vašek sem“, „Vašek tam“, naše třídní se dycky u zkoušení tak zasněně podívá a zeptá se, jak se má můj bratr, a prarodiče nic neříkají, ale je vidět, že mě přinejlepším přehlíží. V tom horším případě mě tak vyčítavě probodávají pohledem, proč já jsem takový lempl, když mám za bratra… moc k nim nejezdím, nemá to smysl.

 

Štve mě, jak každý přehlíží, že jsem nějaká osobnost, jsem prostě černá ovce; špiním tu čistotnou nádheru svého staršího sourozence.

Závidím mu, má všechno, co nemám já. (Tedy uznání a právo na samostatnou existenci.)

 

Koncert skončil, následuje několikaminutový aplaus.

Vašek vypadá dost udýchaně a unaveně, ale to vždycky. Možná by neměl hrát tak často, když ho to tolik vyčerpává (vím, že vždycky po koncertě, když už přijme úplně všechny gratulace, tak si někam lehne a spí jako zabitý). Uklání se a po těch nekonečných minutách konečně odchází do šatny. Rodiče vedle mě stále bouřlivě tleskají.

Já najednou prudce vyskočím ze sedadla a letím do zákulisí. Rychle se zorientuju (naštěstí to tu je malé) a najdu šatnu mojeho bratra.

Neklepu, prostě tam vlítnu, rychle za sebou zavřu a zamknu.

 

A stanu, najednou nevím, proč jsem to všechno udělal. Pár metrů ode mě sedí mladý muž (či ještě chlapec), mne si prsty kořen nosu a vlasy má mokré potem a hrozně zplihlé. Všímám si těch kruhů pod očima (jak to, že až teď?), které se na mě unaveně podívají.

„Co chceš, Pavle?“

 

Než stačím něco rozpačitého povědět, ozve se četné klepání na dveře a kakofonie hlasů.

Odemknu dveře a povýšeným hlasem řeknu něco ve smyslu, že pan Václav Lehotský je velmi unaven a děkuje všem za pochopení, že s lítostí nemůže přijmout žádné gratulace, přestože si jich velmi váží.

„A kdo jste?“ zeptá se s odporem jedna žena v drahých šatech, co si prohlédla moji kravatu (černá s červenými fleky jako od krve – nikomu se nelíbí, nevím proč).

„Jeho bratr,“ zakřičím a přibouchnu jí dveře před nosem.

„Víš vůbec, co to bylo za ženskou?“ zeptá se brácha unaveně (ale s úsměvem) a zakroutí hlavou. „No, to je jedno. Proč jsi to vlastně udělal, já myslel, že mě nenávidíš?“

Chvíli je ticho.

„Nenávidím to, co z tebe dělají. Nemůžeš mi to vyčítat.“

„Ale můžu. Ani nevíš, jak ti závidím.“

„Cože?!“

„Máš spoustu normálních kamarádů, kteří tě berou takového, jaký jsi. Jsi osobnost, kdežto já jsem jen druhá půlka klavíru. Už to vypadá, že jsme spolu srostlí nebo co. Nemáš cigáro?“

Mlčky vytáhnu z kapsy skoro plnou krabičku a podám mu ji.

„A nemáš oheň?“

Vytáhnu zapalovač, připálím mu. Vůbec jsem netušil, že ví, že kouřím.

„Jsi svobodný, Pavlíku, já nemůžu nic, pořád se kolem mě motají naši a když už ne oni, tak někdo jiný. Nemám ani chvilku pro sebe, sednout si s kamarády na pivo nebo tak. Když už pít, tak šampaňské na těch snobských večírcích. Nenávidím je.“

Je tam takové nějaké divné ticho, i hlasy za dveřmi postupně tichnou.

Za chvíli tu přijdou rodiče.

„Za chvíli tu přijdou rodiče,“ řekne.

 

A já udělám jedinou možnou věc.

Jdu k oknu, zkusím, jak moc jde otevřít, a podívám se dolů. Není to vysoko, jsme v prvním patře.

„Utíkáme?“ zeptá se hloupě.

„Trošku si pocucháš kvádro, bratříčku,“ řeknu a skáču jako první. „Ale musíš mě pozvat, mám jen tak na jedno. Jo a vypni si mobil, ať ti naši nevolají.“

---