Daniel

Daniel

Pršelo. Pršelo a na kruté obloze se honily šedivé koráby jako ze starého pirátského filmu. Pršelo a po tvářích stékaly slzy. Černá rakev pomalu klesala do vykopaného hrobu, z kterého, jak si všichni bolestně uvědomovali, již není úniku. Kolik pláče je třeba pro zmařený život? Proč bůh dovolí umírat tak mladým lidem? Nikdo nikdy neodpoví. Danielova maminka byla zavěšená do svého chotě a zoufale plakala. Chvílemi se zdálo, že se jí podlomí nohy a sesune se k zemi, ale byla silná. Byla neuvěřitelně silná, život jí postavil do cesty nejednu překážku a ona se se vším dokázala vždy vypořádat. Rakev mezitím zmizela v hrobě. Smuteční hosté pomalu odcházeli. Vpředu se šoural hoch a myslel na svého statečného bratra. „Danieli, neodcházej! Ještě spolu musíme prohnat indiány a proletět se nad Himalájemi. Taky jsi mi slíbil, že budeme lovit hady v Amazonii. Danieli, Danieli!!“ Za ním vzpomínal starší pár na milovaného vnuka. Daniel je mrtvý a přece je stále přítomen. Krev do žil ani úsměv na rty mu ale nikdo nevrátí.

Daniel byl milé dítě. Vyrůstal se svými rodiči v malém domečku v jižních Čechách v nádherné třeboňské přírodě.  Jen co se naučil chodit, měli jeho rodiče plné ruce práce, aby ho uhlídali. Široko daleko byste nenašli živější dítě. Každou chvíli přišel s nějakou bolístkou, modřinou nebo odřeninou, ale málokdy plakal. Sudičky mu do kolébky nadělily statečnost, sílu a odhodlání. Kromě toho všeho také překrásný nevinný úsměv a oči jako dva kaštany. „Tati, proč dneska nesvítí sluníčko? Zlobí se na mě, že jsem si včera nevyčistil zoubky, viď? Maminko, je na světě víc pejsků nebo kočiček?“ Daniel byl tak úžasně roztomilý. Nebylo možné, aby někdo neměl toho kloučka rád. Paní prodavačky v obchodě, kam s maminkou chodili nakupovat, se na něj vždy těšili a potají mu strkali do kapes lentilky. Paní doktorka se pokaždé nemohla dočkat jeho nové básničky a dědeček s babičkou? Ti byli vděční za každou minutu. Hráli si s ním, trpělivě odpovídali na Danielovi otázky a učili ho poznávat svět.

Danielovi byli čtyři roky, když mu Ježíšek přinesl pod stromeček bratříčka. „Mami, proč ti roste bříško“? ptal se malý Daniel už koncem léta. Maminka věděla, jak moc si přeje sourozence, ale nechtěla mu kazit radost. Stále věřil, tak jako mnoho malých dětí, že děti nosí čáp, a tak si vymýšlela všemožné výmluvy, aby uspokojila Danielovy všetečné otázky. „To víš, broučku, moc papám a tak mi roste bříško“. Daniel všechny maminčiny povídačky vykládal široko daleko a každý se divil, co má rozumu. Čtyři dny před Vánocemi odvezl tatínek maminku do porodnice. Byl štědrý večer. Daniel seděl u večeře a byl smutný, div, že se nerozplakal. „Taťko, kdy přijde maminka?“ zoufal si Daniel. V tu chvíli zazvonil zvonek, Daniel vystřelil ze židle jako raketa a hnal se ke dveřím. Když otevřel, nemohl věřit vlastním očím. Ve dveřích stála maminka s malinkatým uzlíčkem v náruči. „To je Honzík.“ zašeptala maminka, aby drobečka nevzbudila: „Tvůj bratříček“. Daniel jí šťastně objal. Tenkrát to byly jejich nejšťastnější Vánoce. Maminka s tatínkem zářili štěstím, Daniel se od rána do večera smál a malému se dařilo moc dobře.

Daniel se jako správný starší brácha o Honzíka pečlivě staral. Mnohdy ho maminka v noci přistihla, jak stojí u jeho postýlky a potichu mu vypráví, jak se celý den měl. Byl tak roztomilý, že místo toho, aby ho hnala do postele, jen se pousmála a potichu odešla. Uběhlo spoustu let a z Daniela vyrostl krásný chlapec. Táhlo mu skoro na patnáct, ale milý úsměv, kterým hladil po srdci všechny, na které se usmál, neztratil. S Honzíkem byl nejlepší kamarád a těžko si představit, že je možné mít lepšího bráchu, než byl on. Byl první, za kým Honzík běžel, když měl trápení, byl první, komu se svěřil se svojí novou láskou, a byl by poslední, na koho by zvýšil hlas. Obdivoval svého bratra, tak jako muslimové uctívají Korán. Daniel byl pro něj téměř vším.

Jak již bylo řečeno, Daniel byl od malička velmi živé dítě. Překypoval energií a jako malý chodil s kamarády hrát za barák fotbal. Tatínek viděl, jak ho hra baví a když Daniel začal chodit do školy, přihlásil ho do sportovního družstva. Daniel se za pár let vypracoval na skvělého útočníka a svými góly rozhodl mnoho zápasů. Miloval fotbal a nikdy mu nepřišlo na mysl, že by nešel na trénink nebo promeškal jediný zápas. Dny, kdy propocený ležel v posteli s horečkou pro něj byly utrpením. Tatínek, kdysi sám vynikající fotbalista, z něj měl radost, stejně tak i Danielův trenér. „Ten váš kluk jednou dobije svět,“ povídal s vážnou tváří trenér Danielovu tatínkovi.

Stalo se to koncem listopadu. Maminka koukala z okna a mezi stromy vyhlížela Daniela, který se měl každou chvíli vrátit z tréninku. Venku již byla zima. Stromy byly naprosto holé, listí se válelo po zemi, drobně poprchávalo a každý, kdo mohl, zůstal raději doma. Maminka se odvrátila od okna a začala chystat večeři. Udělám kuřecí řízky, ty má Daniel rád, radovala se v duchu. V tu chvíli zazvonil telefon. Utřela si ruce do zástěry. „Doležalová, prosím“. „Dobrý den, paní Doležalová, tady Kouba, Danielův trenér.“ Maminku polilo horko. „Daniela odvezla sanitka do nemocnice, dneska při tréninku zkolaboval. Nevím, co se stalo, ale doufám…“ Ostatní už maminka neslyšela. Pustila telefon, popadla klíče a rozběhla se k autu. Tatínek ještě nebyl doma. Honzík si zrovna dělal domácí úkoly a maminka ho nechtěla děsit. Jen na něj zavolala, že se brzy vrátí, to už nasedala do auta. Cesta do nemocnice jakoby neměla konce. Mamince přišlo, že nejede, ale stojí, tak pomalu jí utíkal čas. Tady zácpa, tamhle červená na semaforech. Maminka sedí jako ve snu. „Co se mohlo stát“? Daniel nikdy neměl zdravotní problémy a tak není divu, že byla velmi vyděšená. Přijela do nemocnice. Na recepci jí nařídili počkat na doktora. Vteřina za vteřinou odkapává a každá je plná jedu. Jed, která vyžírá svaly a rozkládá rozum. Konečně je tu chlapík v bílém plášti. „Paní Doležalová, budu k vám upřímný. Daniel má těžce nemocné srdce. Jedná se o ischemickou chorobu srdeční, srdce se nedostatečně prokrvuje a tkáň pomalu odumírá. Je tu možnost velmi riskantní a náročné operace. Pokud se zákrok zdaří, bude zase normálně žít bez jakýchkoliv omezení, ale naděje není moc velká, je to velmi vážné.“ „Pane doktore, jaká je šance, že se operace povede?“ odvětila rozklepaným hlasem maminka. „Jak jsem již řekl, jedná se o vysoce náročný zákrok. Operace tohoto druhu jsou u nás výjimečné a my dosud nemáme špičkové technické vybavení. Nicméně, pokud nenastanou komplikace, je tu naděje, že se podaří. Je mi to líto“. Doktor odešel a maminka osaměla. Zavolala domů a vše vysvětlila manželovi. Přes noc zůstala v nemocnici a druhý den ráno se s Danielem vrátili domů. Po cestě nikdo z nich nemluvili. Maminka měla utrápený výraz a Daniel byl plný nejistoty. Když přijeli domů, skočil mu Honzík kolem krku. Neměl ještě z ničeho rozum. Když odešel do školy, sedli si Danielovi rodiče spolu s Danielem ke stolu. „Mami, budu žít?“ Mamince se podařilo s největším vypjetím zadržet slzy a s největším klidem, který byla schopna předstírat odpověděla, ať se nebojí, že všechno dobře dopadne. Poté utekla do pokoje a rozplakala se. Daniel s tatínkem seděli u stolu celé odpoledne. Mnoho si povídali, o Danielově a Honzíkově dětství, tu a tam se i zasmáli nějaké veselé příhodě. Oba ale cítili tíhu okamžiku a dobře si uvědomovali, že začíná velká bitva. Bitva o mladý život.

Operace nestrpěla žádného většího odkladu. Daniel byl na tom dost kriticky a bylo třeba, aby se zákroku podrobil co nejdříve. Necelý týden po osudném kolapsu bylo vše nachystáno. Daniel byl statečný. Dokonce statečnější než oba rodiče dohromady. Věděl, co ho čeká, a i přesto, že o tom doma nemluvili, byla mu jasná vážnost celého zákroku. Možná si i uvědomoval riziko nezdaru, ale nedal na sobě nic zdát a působil velmi klidně. Ve skutečnosti se bál. Velmi se bál. Tak jako se bojí voják, když odjíždí do války, stejně jako se bojí hasič, když se vrhá do hořícího domu. Dokázal být silný a když se v nemocnici loučil s rodiči, přelétl mu po tváři lehký úsměv. Možná věřil, že vše hladce proběhne, možná jen chtěl potěšit rodiče. Honzíka rodiče poslali k babičce a dědovi a sami teď seděli v čekárně. Když se minutová ručička otočila čtrnáctkrát kolem své osy, přestali hodiny sledovat. Po dalších třech se konečně otevřely dveře a vyšel upocený doktor. Než k nim přes krátkou chodbu došel, musela uplynout další hodina. Vnímali každý jeho krok, každé gesto, ale marně hledali nějakou odpověď na svou otázku. Už je u nich. Rozvazuje si čepici a rodiče vidí, jak moc je utrápený. Položil ruku tatínkovi na rameno a utrápeně zašeptal: „Máte statečného kluka, zvládnul to“. Pár dní si ho tu necháme, za týden chystejte velkou oslavu“. Rodiče si padli do náruče a tatínek se rozplakal štěstím. Týden proběhl u Doležalů ve velkém napětí a očekávání. Honzík každý den seděl v předsíni a čekal na brášku a vždy večer smutně odcházel do svého pokoje. Po šesti dnech se konečně dočkal. Zrovna si maloval, když uslyšel bouchnout dveře od auta hned na to Danielův smích. Oba se šťastně objali. Po třetím vyšetření mu doktor dokonce dovolil hrát znovu fotbal, jen co se trochu zotaví.

Daniel se léčil opravdu rychle. Byl velmi silný a brzy se dostal zpátky do života. Ani ne po měsíci byl Daniel zdravý. Naprosto zdravý. Je obdivuhodné, jak pevná vůle a chuť žít dokáží léčit. Daniel chtěl žít, jako málokdo jiný. A vyhrál. Vyhrál svůj boj se zákeřnou chorobou. Ne však se svým vlastním osudem.

Těžko říct, jestli dělník, který montoval lešení byl nezkušený učeň nebo to byl starý pardál, který pochybil. Nikdo už nic nezmění na tom, že se uvolnila nedostatečně zajištěná ocelová trubka a z výšky čtvrtého patra spadla dolů. Možná by vše skončilo pouze drobnou dírou v chodníku, ale po ulici šel zrovna mladý, patnáctiletý chlapec. Na rameni měl přehozenou sportovní tašku. Pravděpodobně fotbalista, který se vracel z tréninku. Ocelová trubka mu spadla na hlavu a rozrazila mu lebku. Jeho zdravé, vyléčené srdce naposledy udeřilo a zastavilo se. Byl na místě mrtev.

Pršelo. Pršelo a na kruté obloze se honily šedivé koráby jako ze starého pirátského filmu. Na zemi ležel vyhaslý život a na záda mu padaly kapky deště. Možná že to byly slzy Bohů, kteří pláčou nad zbytečnou smrtí mladých duší. Po silnici se řítí žlutá sanitka. Daniel ji ale neslyší. Loví hady v Amazonii.