Vůl a já - výlet

Už týden před tím mě přemlouval, abychom si někam zajeli na kole. Nadšená jsem zrovna nebyla, ale otravoval mě s tím každý den pětkrát a už se to nedalo vydržet. V chemii jsem neprozřetelně kývla, duchem jsem byla naprosto někde jinde a on toho samozřejmě využil.

Vyjela jsem na svém kole, které mám už pěkně dlouho a zajela k němu domů. Hned u dveří mi ukazoval trasu kolem řeky, na mapě to nevypadalo zas tak náročně. Prý už tam jel a to mě uklidnilo, chlapi se přece nemůžou ztratit, mají dokonalý orientační smysl. Já inteligentka se nepodívala na měřítko.

Zpočátku se jelo velmi dobře, bylo sice trochu horko, ale projížděli jsem po okraji lesa a slunce zastiňovaly stromy.

Na rozcestí se ani nepodíval do mapy a zajel doprava, já si to v té chvíli ani moc nerozmýšlela. Za nějakou dobu mi sice bylo trochu divné, že stále stoupáme do kopce, ale statečně jsem šlapala dál. To se zopakovalo na několika rozcestích, ani se nepodíval do mapy a prostě jel a já mu stále důvěřovala.

Po čtyřech hodinách v pařáku mi pot tekl po zádech, po obličeji, prostě ůplně všude. Už jsme dvě hodiny nejeli na kole, kolo jsme museli vést podél těla, občas i na zádech. Cesta byla naprosto nesjízdná, často i neschůdná. On si vesele pískal a táhl svoje kolo na zádech, ani ho nenapadlo, že moje kolo je o hodně těžší. Začínala moje extra nálada, pomalu a tiš jsem pěnila. Řvát jsem nemohla, protože už jsem prostě neměla tu sílu. Větvičky jsem měla ve vlasech, v botách jehličí a na nohách puchýře. Chtěla jsem umřít. On si šel vesele dál, ale konec lesa nikde.

Za další dvě hodiny jsem kolo dotlačila na jakési rozcestí, vedly z něj dvě uzoučké pěšinky. On tam seděl na šutru a tlemil se jak idiot.

,, Podle mě bychom měli jet tou doleva", řekl. Úplně jsem ho ignorovala a vydala se úplně doprava. ,, Ty nejedeš se mnou ?", udiveně se zeptal. Nic jsem na to neřekla a jela sama dál. Po stezce jsem sjela z kopce dolů do vesnice a hned na jejím začátku jsem uviděla hospodu.

Hospodský se soucitně podíval na mě, na moje rozedřené a teď už úplně modré nohy, které jsem měla otlučené od kola. Poprvé v životě jsem měla chuť se pořádně opít na zlost.

Přesně za tři hodina a dvacet pět minut se objevil, to jest skoro po desíti hodinách od našeho výjezdu. Zářil jako sluníčko. To jsem měla v sobě už dva litry limonády (na alkohol jsem neměla odvahu, protože důvěřovat jemu, že mě dopraví domů, by mě určitě stálo život).

Zvedla jsem se, zaplatila a šla jsem na autobusovou zastávku. Autobusák byl ochoten mě za příplatek vzít. Domů jsem dojela už v pohodě, on to ale nevzdal a domů dojel na kole.

A jaké je z toho ponaučení ? Vždycky se raději vydejte po druhé cestě, než kterou on považuje za určitě tu správnou. Dojedet vždy tam, kam chcete.