Ženská oddanost

Ženská oddanost

Byl muž, měl v srdci hněv a zlost

a ženu, to byl růže květ.

Však klíčila v něm posedlost;

co krásné je nenávidět.

Znal pouze řvát a závidět,

z ostrova klidu rumiště,

své ženě – otrok na bytě,

z hedvábí tvořil skaliště.

On nenosil jí květiny

a dary jen tak pro radost,

polibek dal jí jediný,

když na návštěvu přišel host,

jenž tvrdil, že má doma skvost,

v tu chvíli na ni něžný byl.

Jen klika cvakla povyrost

a div že by ji nezabil.

Den za dnem v týdnu střídal se,

v měsíci týden, celý rok.

Po ranách zbyla na kráse

myšlenka v jizvách na výskok.

Však poslední se ztratil krok,

jenž utopil se v proudu slz

a v hlavě jako streptokok

touha hlodá, žít bez těch hrůz.

Dobrou noc jí fackou přával

a ráno sprostou nadávkou

zpestřil, k tomu nožem mával,

když z piva trhal pozlátko.

Život jí nebyl pohádkou

o které snila v dívčích hrách,

pláč zhojil rány na krátko

a společnost jí dělal strach.

V slzách topila své oči,

i v den, kdy zvonek jinak zněl.

Přišel muž, teď oba mlčí,

i tikot hodin oněměl.

Když promluvil, tak v hlase měl

ten cizí muž podivný tón,

pak větu prones smutečně:

Manžela srazil kamión.

Hrob jeho zkrápí slzami,

jakoby nebylo jich dost

pod jeho smrti hrozbami.

Tak nač celá ta zoufalost?

Neměl by čas být na radost?

Pro ni ne. Jak oči klopí,

tak leskne se v nich oddanost,

kterou muž nikdy nepochopí.