Děvetatřicátnice

Děvetatřicátnice

   Jsem Anna Brožíková, třicet devět let. Matka osmnáctileté Kamily a šestnáctiletého Radka. Pět let šťastně rozvedená, pět let šťastně žijící v panelovém bytě s dětmi a přítelem Pavlem. Ale co vlastně znamená to slovíčko šťastně ? Sama ani nevím, zda vlastně jsem opravdu šťastná. Moc důvodů bych k tomu nejspíš stejně neměla.

   Začněme první kapitolou: Radek. Je mu šestnáct a není to zrovna žádný vzorňáček. Zkrátka kapitola sama o sobě. Školu fláká, i když je teprve v prváku obyčejného učňáku. Jen v pololetí stihl mít víc než dvacet neomluvených hodin, trojku z chování a tři nedostatečné z normálního vyučování. Tak co, škola mu nejde, to taky nemusí jít každému. Jenže to jeho chování. To je snad ještě horší. Není učitele který by si na něj aspoň jedinkrát nestěžoval, není člověka, který by ho přinutil k něčemu, co sám pevně nechce. A to je u něj třeba i učení nebo obyčejné domácí práce. Tahá se celé dny i po nocích s pochybnými partami a vůbec divnými lidmi, je mi jasné že kouří i hodně pije, a dokonce prý zkouší různé lehčí drogy. Tak to chlapečku, dost! Jenže co s ním? Mně neposlechne, s Pavlem se jen hádá a o svém vlastním otci nechce ani slyšet. Kázání pouští jedním uchem tam, druhým ven, a nějaké bití a zákazy už na něj taky neplatí. Přes zákazy lehkomyslně přechází a porušuje je, když se občas někdo neovládne a pár mu jich vlepí, tak se mu ještě vysmívá. A když ho občas přítel pořádně seřeže, většinou se jen oklepe a jde dál. A pak je to s ním ještě horší. Tak to je v kostce můj syn Radek.

   Další zajímavou kapitolou je má dcera Kamila. Sice už je nějakých těch pár měsíců plnoletá, to snad ale neznamená, že si může dělat, co chce. Dokud bydlí se mnou, bude se chovat, tak jak já říkám. Teď má rok před maturitou, ale to je nejspíš to poslední, co ji zajímá. Nejen že má taky hodně problémů ve škole, hlavně s tím, že je dost drzá ( v tom jsou s Radkem oba stejní, samozřejmě po svém otci), jenže taky co sní? Každý týden střídá účesy a barvy vlasů, s nimi střídá nejspíš i své přítele. Jeden den ji vidím líbat se u výtahu s vysokým bloňďákem, druhý den už se po ní plazí ještě větší, svalnatý brunet. Třetí den má zase svého bloňďáká, a čtvrtý brečí, že ji kluci nechali. Však co by chtěla, vždyť je střídá jako ponožky! V tom je i Radek stejný – další záporná vlastnost zděděná bezpochyby po kom jiném, než po drahém otci. A co bylo horší, je, že asi před týdnem na mně dokonce vyplázla jazyk s čerstvým piercingem a její hlavu tentokrát zdobila barvička jasně fialová! To je tedy Kamilka, ta která se na mně ještě před „pár“ lety usmívala z kočárku jako hodné miminko…

   A co teprve můj přítel Pavel. S tím je to taky čím dál horší. Zkrátka už ani jako chlap nestojí za nic a platově by se to nedalo už vůbec vyrovnat. A to se dře v práci bezmála od rána do večera!

   A pak konečně zbývá čas na mně, ubohou, nepochopenou a láskou zatracenou děvetatřicátnici. Syn opilec a narkoman, dcera běhna a manžel skoro impotent, co by si nevydělal ani na slanou vodu.

   No řekněte mi lidi, má ten život vůbec, blížíce se k čtyřicítce, ještě nějakou cenu? Vždyť od rána do večera se jen honím, abych mohla ve všem obstarat ty zákeřné zmije, co jsem si celých těch dlouhých osmnáct let hřála na prsou, abych jen nakrmila ty hladové krky vyžírek, kteří na mně dennodenně visí, ty hladové hyeny, jenž by mně snad v jediném okamžiku nepozornosti byly schopné rozsápat na kousky. Dvě krvežíznivé bestie a jejich vůdce – bídný vlk. Jak kojot v prérii byl by sám beze mě. Beze mě by ani jeden z nich nedokázal nic. A přesto je mám ráda. To všechno dělám jenom proto, aby mi pak plivly do tváře a ukázaly mi svá záda?

   Tak to je moje rodina.